Vzpomínka na Otomara Kvěcha
https://youtu.be/FJtisK3Eoh8?si=aWUdiUvX7KsGhm-H
Tuhle skladbu jsem psal v roce, kdy nás opustil Otomar Kvěch. Skladba byla první důležitou spektrální úvahou. V důsledku se mi povedlo jen rezignovat na svojí původní úvahu o vnořování mé hudby do Bachovi, našel jsem pro zpomalení trojčlenkou jednu větu z Jesu meine Freude: Trotz and Faith nebo tak nějak. Měl jsem napočítaná tempa pro dvacetiminutovou kompozici z původních polyrytmů (rozuměj harmonií.) složit jsem podle indícií zvládl jen kontrapunkt na úvodní prodlevu, z které později vzešla jen větička z návratů do dětství (jako když jsi kreslil oběma rukama najednou). Ale sebraný materiál při úvaze o vnořování do Bachovi hudby jsem sebral v cyklus a vznikla zde i věta Nářek (z kompozice Cesta), ostatní věty byly složeny v cyklus a moc jsem si přál, aby mojí dílčí rezignaci slyšel můj milovaný učitel. Ale vím, slyšel mě, to vím. A že slyšel tohle, tomu věřím, původní kompozice je pro čtyři klarinety a akordeon a cvičila se skoro zodpovědně na konzervatoři. Bohužel tomu tak bývá, že nemáme jistotu, že nám někdo neumře, ani, že nám skladbu zahrají na koncertě. Pro Kvěcha výkop do mého originálního jazyka. (Na tradici věrně vázaného).
Honza
Pod vlivem Gaudeamus jsem na to chtěl postavit vlastní samohrajku, se Štědroněm jsem to konzultoval, ale nejvíc mi s konstrukcí poradil brácha, notovaná měla být na účtenkové papíry a místo dirigenta se měla odvíjet na principu brzdy v magnetofonovém pásku. Z vnořování hudby do hudby jsem dostal intelektuální horečku, protože jsem chtěl dokázat, že vrstvit na sebe skladby šlo vždy. Po letech jsem rezignoval a dělal to v audacity, kdy se to dá stříhat myší.
Objevilo se na tom festivalu samohrajek dost a i argument o zvonové barvě, pro který jsem dělal pár zvonků v Pianotequ. Stalo se, že když jsem pochopil, že všechna spektra jsou harmonická, dovodil jsem, že Patrikova práce je přinejmenším vynikající, protože nasimulovat v Pianotequ kladívka je asi lehčí, než smyčec.