Harmonizace šílenství - Kapitola třicátá první
Filosofie nepochopení
Zamýšlel jsem se nad tím, co mě na hodinách učil profesor Hanuš Bartoň.
Nepochopení jako filosofický směr? Může být a taky to ještě nikdo neudělal. Filosofům se příčí, že by "lásku k moudrosti" mohly založit na nechápání, protože někdo nejapný bude dost těžko moudrý. Já odpovídám, že moudrost lze milovat v uvozovkách "platonicky", tedy aniž by se jí člověk jakkoli "dotkl". Jinými slovy: filosof nemusí být moudrý, má moudrost jen milovat a pošetilost a nepochopení je k tomu nejúčinnější prostředek, protože nejvíc umíme milovat to, k čemu lze vzhlížet, vlastní moudrostí lásku k moudrosti ztrácíme, a tak jsme sice moudřejší, ale míň filosofičtí. Jsou samozřejmě tací, co milují vlastní moudrost, já umím milovat moudrost cizí, a tak filosofuji tím, že jsem šílený, nezralý, nevzdělaný a nedospělý. O tom je má obecná teorie naivity.
Zároveň vidíme, že tento druh 'nemoudrosti' lze prohlubovat vymýšlením čím dál, tím větších píčovin. A čím spíš jsme bytostně nevyzrálými děcky, tím spíš se dostaneme k tomu, že milujeme lidi moudré, jako jsou naši rodiče, když řeknou: "Čím by ses trápil? Podívej, jakej máš hezkej život." Kamarády moudré, kterým když řeknu, že ze mě padaj peníze a to jsem celej já, řeknou: "Oslíku otřes se, to jsou paradoxy všedního dne, Honzo!" Souputníky moudré, kteří řeknou: "Vše je, jak má být! Pán Bůh s Tebou počítá." "To si ponech, jak je ta Tvoje hudba neakademicky znějící." "Ještě nikdo nezaložil svojí filosofii na nepochopení, výsledky budou zajímavé." "Barva musí být." "To, že Tě měla ráda si ponech, jsi jako Malý Princ." Vidíme, že děcko a infantilní bytost tyhle komentáře miluje nejvíc, pomáhají mu a fascinují ho, jako i lidé, z jejichž úst slova slýchá a proto můžeme moudrost milovat a být moudří nikdy nemusíme chtít.
A co je na tom nejlepší? Nepochopení není hřích.
Jen to musí být skutečné nepochopení.
Kafíčko
Je na čase, abyste věděli pár detailů ohledně mojí hypnózy a toho, jak jsem vytvořil sebeklam:
Se Sárou jsme se sešli v pátek 20. 12. 2019 a přišli dva Honzové, táta seděl opodál a Sára kladla otázky, v kavárně nikdo kromě nás nebyl, mluvili jsme dlouho, přes dvě hodiny.
Já nemám jen schizofrenii. Mám celkem tři duševní choroby: Disociační poruchu, jedná má osobnost je schizofrenická a druhá je Aspergr. Když si dáme jedna a jedna dohromady, tak jsem normální, protože schizofrenie a autismus jsou opačné duševní nerovnováhy (a taky nejblbější kombinace, z které ale těží většina filmů), já mezi nimi jen udělal hranici, abych se mohl dostat do extrému. Schizofrenní na mě je magické uvažování a psychotické dekompenzace, autistická je moje hudba a můj humor, disociační je polyamorie a přepínání mezi světem něhy a světem krutosti, utrpení a světem humoru.
Při diagnostice jsem podle Roschachova testu byl autista, podle vypravování schizofrenik, neměl jsem ale autistické návyky a schizofrenii neodpovídalo, že u mě neprobíhala dezorganizace myšlení. Jsem dvojjediný, alespoň co se psychologické stránky týče.
A to se projevilo ten den nejvíc.
To, že mě Sára vygoustovala, je dobré znamení. Pojďme se podívat na to, proč se se mnou nebaví:
Odvodil jsem to z jedné ověřovací otázky, Sára si to, co jsem slyšel ve skříni (z mého pohledu 'zatím') nepamatovala a jednu větu zapřela jednoznačně, což odvodila, protože by prý 'něco takového nikdy neřekla'.
Jistě a o pěti dětech a lásce na celý život tedy asi mluví každý den...
Jenomže ona to řekla dobře, řekla, že 'něco takovýho' by rozhodně neřekla, jenomže já jsem věděl, že ona řekne, že “něco takovýho by rozhodně neřekla” a tak jsem to k té větě napsal na tom důležitém místě, aby tuhle jednu mohla 'jakoby' popřít.
V šachách jde podvádět...
Vybral jsem si to, v jeden okamžik. Hypnoterapeuta jsem potom ještě musel obelhat, ale tak, aby to udělal, což už bylo snazší, prostě mi jenom řekl, že jsem kretén. Po dlouhém vypravování, jak se trápím a jak a proč jsem chtěl překonat smrt, kdy Sára několikrát chtěla do něčeho praštit, rozkládala rukama a vyptávala se, proč tohle a několikrát brečela a kdy jsem nepřesvědčoval jí, ale sebe, o tom co se ve skutečnosti stalo, jsem prozradil svojí motivaci. Bylo tam i to, že jsem dal najevo, že vím zhruba jak dlouho to bude trvat, za což jsem se hněval. Připomínám, že Sára popřela, že by si pamatovala na moje slyšení ze skříně a z něj jsem to odvodil.
“Řekni mi jednu věc.” optal jsem se.
“Povídej.”
“Měl jsem šanci?”
“Měl. 😊 A pořád máš!”
“Miluju Tě, Sáro!”
“Já vím, já Tebe taky!”
Chvíli jsem se jen díval a Sára dodala: “Á příbuzný nejsme, prostudujem genom, postavíš dětem bunkr a napíšeš ukolébavky.”
A pak jsem zamyslel a řekl: “Takže spolu rebudem?” (o kouzelném r níže)
Spadl jí úsměv z tváře a nevěřícně otevřela pusu.
“Jsem rád, že to ze mě spadlo.” dodal jsem.
Stále civěla.
“Řekni mi aspoň oblíbenej film, abych úplně nezapomněl.”
“To jsem nečekala. Co já vím, Interstellar?”
“Fakt Interstellar?” a to už se trochu usmála.
“Jasně, Interstellar je pecka.”
“Táákže Interstellaarr.” prozradil jsem svůj plán.
Na to vybouchla smíchy.
“Tobě nemá cenu lhát, tys to viděla. Ale sobě?”
Zbystřila. (Tady chybí ta informace o r, co je níže, díky kterému to pochopila zcela, ale to jsem při vzpomínání ještě nevěděl, mluvil jsem krátce o předponě re)
“Jakože, nevíš... a ona to ani není lež, já si to i (!) myslím.”
Koukala ze spoda nahoru a zpátky, rovnala si věci v hlavě.
“Myslím si i něco jinýho no.”
“A...?”
“Ptáš se, jestli si myslim, že je na záchodě červí díra?”
Neudržela se, naštvaně špulila pusu a bylo jasné, že jí vidím do karet. Ale špulila pusu a nemohla udržet úsměv.
“Myslim no.. Co s tím naděláš? Nic..."
Střídali se jí výrazy jeden za druhým.
“Kdyby to nebyla pravda, tak to není vtipný.” na to už fakt nevěděla, jestli mě má praštit, nebo se smát.
“Dobře, trochu asi jo, ale ne tolik...” už si dovolila se radovat a zaťala pěst a vítězoslavně krčila ruku, ale nevěděla, jestli to smím vidět.
“Ty teď nevíš, jestli se můžeš smát.” podívala se na stranu. “Teď už je to jedno, já to potom smažu.”
“No ne tak...” vysvětloval jsem: ”Buď se chodíš vybrečet, no dobře ještě můžeš mít sračku... Já jsem sračka, ale z toho se dostanu.”
“Pfff.”
“Já si jenom představuju, jak přijdeš sem a všechno co jsi viděla se vysvětlí tímhle.”
Smála se.
“Neboj, já na dámský nechodím. To maj ve Střeše, whatever a whatever+pisoár. Dobře, využijem toho, že tu schízu mám. Zbejvá tajná myškavěc.”
“Tajná myškavěc...”
“Smažme to!”
“Já se jen ptám, co znamená smažme to...”
“Asi to nebude od slova smažit.”
Pokrčila pusu a povídám: “Usměj se, vždyť kdo tohle má?”
Už vypadala šťastně.
“Ale budu muset smazat i to, že jsme si to řekli.”
Podívala se dolů.
“To stejně vim... jakože, bylo by divný, kdybych věděl, žes to řekla.”
Točila hlavou pomalu na stranu a zpátky.
“Ono ani tolik nejde o ten štěp, to tam je taky.” Vysvětloval jsem: “Ale po psychóze má člověk hlavu tak strašně děravou, že do zejtra nebudu vědět, co jsme si tu dneska řekli.”
“Co bude dál, rozejdem se a?”
“Jo, další kouzelnický triky neumím.”
“Pfff...”
Pak jsem si spolknul pravej palec a nasadil si ho levou rukou a povídám: “Dokonalý trik.” Smála se.
“S tou jizvou to dostává úplně novej rozměr.”
“Novej rozměr...”
“No: Řeknem si s bohem.” To jí zarazilo.
“Dobře já to řeknu.” povídám: “Já Ti nechci dát sbohem, nechci! Já se na tom chci jenom domluvit.”
Zamyslela se.
“Máš?” Zeptal jsem se.
Opatrně kývla.
“Já ne.” Rozesmál jsem se. A ona taky.
“Chvíli pobuď.” řekl jsem. “Dlouho Tě neuvidím.”
“Jakože, můžeš si klást otázku 'koho' jsem teda vlastně obětoval. Ale... já to budu mít horší.” řekl jsem.
Posmutněla.
“Nebudu ničemu rozumět a nedá Ti pokoj, je Tebou posedlej.”
“A..?”
“Já ho znám! Ale je neškodnej, mouše by neublížil, máš za úkol mě motivovat. Indície mám, subharmonická řada, rytmikon, Seikilova píseň, Bachův nekonečně stoupající kánon. To pude...”
“...” koukala dolů, jindy na mě.
“Dobře já to řeknu, já tý šance jenom nevyužil... znamená to, že hraju o víc.”
Byla smutná.
“Nezlob se, nejde to.”
“Já se nikdy nezlobila.”
“Ne teď!”
Pokrčila pusu.
„A jestli tajná myškavěc, tak řeknu i… promiň!“
„Omluva se přijímá!“
“Nemám ponětí, jak dlouho to bude trvat.”
Posmutněla.
“Vlastně jo. Pět let??!” Zamračil jsem se a krčil čelo bolestí, ona vypadala podobně ztrápeně. “Dobře je to pro moje dobro, kdybych tohle věděl, tak to nepřežiju.” Uklidnil jsem se.
“Ne smrt, ale čas, to si z toho nesu.”
Pak se mě zeptala, když jí to bylo jasný a mně napůl, který jsem viděl filmy já a já jsem přiznal, že Hru o Trůny, Doktora House a Perníkovýho tátu.
“Nepřítel popu.”
“Takovej fórovej no. Miluj svého nepřítele.”
“Vždyť je to příšerný, Hra o trůny je svět, kterej ovládaj schizofrenici, se podívej jak to dopadlo.”
“A já pak, kde je problém... Mně se ten konec ale líbil, vyhrál to autista.”
“Pffff.”
“Ale Nolana mám rád celýho. Až na Počátek.”
“Jo, víno na baru.”
“O to nejde, ale chybná premisa.”
“Hm?”
“No, sen je krátkej, a vysnít ho trvá celou noc, tady je to opačně.”
“Jo, ale od toho tam máš ty architekty.”
“Jo, ale pak si připustíš, že to čas prodlužuje, jseš tam ve dvojici, takže ve snu vzniká novej mozek v kterým to jde znova, jseš tam osmdesát let a se vším, co jde ve snech dělat, stavíš domy.”
“Pffff.”
“Promiň, ale to by mě teda brzo přešlo.”
Smála se.
“Každej ten byt je lidskej příběh.”
“Jó a představ si, že já chodím na nákupy do svýho podvědomí.”
Chvíli jsme pak jen tak byli a ona byla šťastná, řekl jsem:
“Já to pojal jednodušejš, říkám: Utrousim pár fórů a když se zasměje, tak budu vědět, že je to dobrý. Jestli se děje to, co si myslím, tak stačí, když prolomíš hesla. Jakou mají jen zkratku soukromý zprávy?” Její výdech. “Tak soukromý zprávy miluju. A PIN dáš, těch je jenom deset tisíc. Začni od konce.”
Ještě se jednou málem rozbrečela, že mě tu teď vidí a já vypadám “prostě takhle”.
Když jsem se slovy 'S-Bohem!' obrátil oči v sloup, cítil jsem se těžce v pohodě a šťastný, Sáře se třásla ruka, po všem, co viděla, zbytek dne jsem strávil s Jurajem Škodou na čokoládě, dechovými cvičeními, procházkou a objímáním stromů. Slavil jsem alespoň krátce a nic si neprozrazoval alespoň do chvíle, než s odbornou pomocí zapomenu. Nebyl jsem sám, Sára byla na mé straně. A já jí nechtěl 'dát' sbohem, já se na tom chtěl jenom domluvit.
Inu: Apokalypsa!
“Dala sis sbohem s Bohem?” smál se Andrej celé situaci tenkrát na Žižkově:
“sbohem...sbohem!” řekla mi víceznačně.
Pro ilustraci tentokrát mnou nazpívaný cyklus “O lásce”.
Řekl jsem jí jasně, že jedno řešení naše příčící reality mají, stalo už se to mně a jí ještě ne, tedy je cesta zkomponovat stroj času, který měla na záchodě.