Harmonizace šílenství - Kapitola třicátá pátá, druhá část

Stěhovat jsem se měl brzo, ale nevycházela v Umělecké smlouva a pak?

Táta našel krásnou garsonku s  vanou a vysokými stropy na Vinohradech a dokonce tam majitelka zrovna stavěla palandu. A já věděl, že Sáře plním sen, protože tyhle vysoké stropy chtěla a četla tenkrát v Liberálu, že v Šubrtově ulici se dá parkovat o víkendu zadarmo.

Stěhoval jsem se šťastný! Jedny klíče jsem měl a po těch, co nechal majitel na bytě, jsem rychle hrábl. Táta se za to zlobil, ale Sára věděla, že to znamená, že o ní pořád stojím.

Bylo to po další bezesné noci a na den stěhování se mi vynořily obrazy z hluboké minulosti, dávnější, než vzpomínky na Žižkov.

Nezačínal jsem jako anarchistický skladatel, ale jako skautský šachista, bobříka mlčení přitom držím už skoro dvacet let.

A proč?

V dětství mi vlezl do prdele slon. To, že jsem znásilněný nejen zepředu, ale i zezadu, jsem dlouho nevěděl. Sáře jsem ale na kafi řekl, že vím, proč mám od dětství protilátky proti hepatitidě, chytnul jsem jí asi prdelí. Řekl jsem jí, že jsem vděčný, protože ona to musela rozklíčovat a to už je počin.

Skautskou přezývku jsem si zvolil po bráchovi, Vojta Bříza se mě ptal, jestli to není krádež a měl jsem to říct na „speciální telefon“, pověděl jsem: „Nene, kdepak, přezývka nejde ukrást. Kdyby šla přezývka ukrást, tak by se vše jmenovalo jinak. A to bychom nepoznali kámen od stromu.“

Se slonem v prdeli jsem hledal stejného jako důkazní materiál, doktorka Neustupová to mohla pochopit.

Z  anarchistického úhlu pohledu to bylo v pořádku, plyšáka jsem strážci svobodného světa podal a doslova řekl: „Strč si ho kam chceš, začít můžeš kde chceš.“ Podle práva pozitivního to byl zločin.

Nejdřív šel jen chobot, tam a zpátky, pak se zlomily kly a vlezl mi do prdele celý.

Ze slona mám všechny vlastnosti: Jeho dlouhodobou paměť, jeho ploché nohy, pohyblivý a chápavý nos, lásku v  bahnění a jsem hodně chytrý. A lásku ke klavíru, na který skládám po hmatu, na slonovinové klaviatuře.

Na skautech jsem se později upsal k  bobříku mlčení a přátelé mě v  hypnóze přesvědčili, že spím a přislíbili mi sledované telefony, chrápáním jsem se snad i naučil počítat, možná proto ten titul z  matfyzu.

Na otázku, kdy smím mluvit, řekli: „Kdykoli budeš vědět, že je to úkol od nás.“

„Tajné služby jsou schopné všeho.“ Odvětil jsem.

Mámě ty bradavice vyříznou a bude to dobrý. :(

V šachách jsem se naučil to důležité ve správný čas obětovat. A tak dáma, která se nechá chytit do takovéhle pasti, si nezaslouží, abych si jí vzal. Předzvěst této události je ve dvou partiích, v jedné jsem takovou dámu, co se chytla do pasti nevzal a uhrál jsem to na remízu, v jiné jsem svojí dámu obětoval a uhrál to na remízu.

V jiné partii jsem obětoval dvě věže, s Jánem Myšičkem a partii jsem vyhrál. Mé šachy byly obětinou v pravém slova smyslu. Na šachách vzniklo úsloví: "life is sacrifice, love is death."

V HD12 jsem vyhrál kategorii, dva nejsilnější hráči odešli do vyšší kategorie, a když jim předávali pohár, musel každý jeden z nich říct: "Chtěl bych říct, že jsem mistr světa, protože jsem vyhrál pohár ve starší kategorii."

A já?

Já to nechápal, cítil jsem k nim obdiv.

Šachy musí být vášeň, protože se hrajou ve dvou. Skládání je sólovka, a tak to dokážu spíš, protože je z této povahy spíš logické. Oto započal svou pohádku slovy:

„Eidecianista panaversalnej skutečnosti dlouho plakal nad černým kvítkem. Nezaznamenal kolik slz padlo na květu až do hlubiny vesmíru neporozumnění. Nevěděl, že by pozřením kvítku způsobil zánik světla, ale veden upřímností zvolil dobře.“

Ano moji milý, pozřel jsem ten černý kvítek, co mi vyrostl z jizvy. Tvrdý černý rakův květ, skoro celý jsem ho sežral. Malý zbyteček odřízl doktor na pohotovosti, přišel jsem tam s tím, že mám bebí.

S klavírem se dá přežít všechno, měl jsem nejlepšího onkologa, Hanuše Bartoně.

Než máma odjela na Madeiru, vymazala mi moje hlava na chvíli její oči, místo nich byla jen tma. Když za mnou přijela do blázince, už oči měla.

Zopakuju to pro akcent:

Jako malý jsem se ztratil s plyšovým slonem v Lysé nad Labem. Tenkrát se mi zjevil strážce magického světa, myslím, že byl podobný třem lidem, které znám: Mírovi Haisovi, kvůli kterému celá naše třída ze základky nic neuměla, panu Satranskému, mému učiteli šachů, který to ale nebyl a jeho bratrovi, Ondřeji Štochlovi. Tenkrát jsem ho vyzval: "Na, strč mi ho klidně do prdele, začni kde chceš!"

Začal chobotem, který měl sloní rozměr a šel nejdřív jen tam a zpátky, ale pak se kly zlomily a ze mě se stal slon, s jeho inteligencí, sluchem a pamětí.

Chtěl jsem po všech, aby mi našli stejného, chtěl jsem důkaz. Když jsem dostal k Vánocům na základce velkého jiného, byl nabitý ionty, šlo si na něm rozcuchávat vlasy a pak na něm dělat rukama blesky. Obrovské blesky. Kam se poděl tenhle slon?

Strážce magického světa viděl můj příběh, a když spatřil, jak čistá a nevinná je moje duše, dovolil mi žít život bez víry v čas, smrt a sex. A tak, když já řeknu, že nás Freud dohnal, znamená to, že je mu potřeba utéct. Takže spolu rebudem!

Na šachovou partii s dvěmi obětovanými věžmi mám vzpomínku na reverse. Když jsem podal Jánovi ruku, zjevil se mi výsledek partie, byl jsem v jiném vesmíru, kde bylo potřeba partii uklidit, zahrát pozpátku. První tah, který jsem zahrál byl, že jsem vzal krále, zapnula se hra. Zapisoval jsem pak do partiáře tahy, které mohly k výsledku vést a po chvíli mi ty, které vedly k uklizení, začaly svítit zeleně, hrál jsem směrem, který svítil a partii jsem uklízel. Když jsem mi povedlo odehrát jí pozpátku, podali jsme si ruce znovu a já musel hrát zpaměti tutéž partii. Povedlo se!

Panu Satranskému, učiteli šachů, jsem se pak přiznal, když se na partii doptával a řekl jsem, že jsem se bál, že kdybych nezahrál stejnou, tak by se mohlo stát něco strašného. Ujistil mě, že když na to nebudu myslet, nebudu si to pamatovat. Vzpomněl jsem si při stěhování na byt na Vinohradech.

Moje šachové umění junáckých šachů, hraných na závodních šachovnicích se zároveň točilo kolem úžasné Jany Pokorné, s kterou jsem myslím jaktěživ nevyhrál. Věnoval jsem jí improvizaci s názvem Laskavý úsměv.

https://youtu.be/3du9OiUz_ig?si=B8_1RwJxaGjGQ1aW

Kromě toho mám ale v partiích nasbíraných tolik bobříků, že by se jeden posmál.

Vzniká tu kouzlo, o kterém jsem skoro celý život nevěděl a teď už o něm revím. Každá má předpona ne se může číst jako re a to je negace negace a ta znamená opakování. Mé kouzelné re, díky kterému nikdy nelžu, mé kouzelné: "Já ten text ještě remám, takže revim, jak jste se k němu dostali, teď to budu muset zapomenout, což dá prrráci, pěkně děkuju!"

"Né n, ale r, né r, ale n!"

Rechci, aby se točilo dětské erotické filmy beztrestně, protože když pedofil nenajde konejšivý obraz na internetu, stává se z něj agresor, dítě má dost rozumu, aby vědělo, kolik svého těla prodat obrazu. Rechci, aby se nezakazovalo přemýšlet, rechci, aby byly drogy legální, rechci, abychom nebyli nuceni se zabývat životy druhých. Rechci, aby se zbraně hromadného ničení prodávali na trhu, protože se dostanou k zodpovědnějším lidem, než při volbách. Rechci vše, co jsem nechtěl, přiznávám se k anarchismu v sobě a jsem v něm nevinen, protože jsem se dokonce přiznal, že ty skladby opravdu dělám sólově, poučen tradicí a bližními.

Rebel nebyl debil, vězte, já, Honza Kotyk ze šibeňáku stále stojím o Sáru, v Šubrtově ulici se dá parkovat o víkendu zadarmo a i když se na ni hezky dívá, není to o jejím těle, miluju její poezii, standupy i scénáře a to, že to rozklíčovala, je počin. Miluju ale i další a nechci je jmenovat, protože koho bych opomněl, toho by se to mohlo dotknout. Speciální lásku ale chovám k mámě Martině a tátovi Pavlovi.

Vrchlický to teda zkusil taky, ale kdo z nás má "větší trochu", když láska buď je, nebo není a mě můžou dnes milovat všichni?

Píšu tyto řádky v CDR na oddělení 2D.

Tehdy na kafi jsem řekl: "Je-li to role od Boha, což jistojistě je a jsem-li dnes vejpůl, existuje jedinný, zcela jednoznačně vítězný tah." Kouká na mě tázavě. "Už jsem o tom mluvil: Vyměním si hemisféry!"

Jindy jsem řekl: "Tak udělej ten klavír z gumy a já Ti udělám atomovek, kolik jen budeš chtít." "Dovol mi prvočísla do dvacet trojky, vejš už to hrozně bolí. No dobře, možná 29 a 31, ale vejš nechci. Třicettrojku možná vezmu na milost." Zasměje se: "Třicet trojka není prvočíslo, to je tři krát jedenáct." (Tolik kolik půlka Kristiánka na fotce prvočíselných dvojčat).

Sáře jsem řekl, že na Jokery, Oppenheimera a Matrix čtyřku se podívám, a že zbytek chci vidět s ní, protože bez ní bych se tomu nesmál. Budu moct konečně číst a dívat se na filmy, když tu bude někdo, komu přitom budu moct ležet na rameni.

Kdo mi bude moct dát nohy na klín.

S useknutou polovičkou nejsou filmy zábava.

Vraždu jsem možná jednu spáchal, v rozhovoru s Hankou jsem se ujistil, že zabít někoho nad časem nevadí, protože se z logiky věci vrátí. Tehdy jsem mohl seslat kletbu na profesora Bartoně, protože jsem řekl, že chci zabít člověka s nejlepším hudebním sluchem, kterého znám. Dvě věci tuto smrt omlouvají, pan Bartoň se vsadil, že je nesmrtelný, když se to dozvěděl a ještě jindy jsem mu řekl: "Já Vás vážně nechci zabít, byl to jen experiment, v mé situaci byl zcela pochopitelný."

A řekl jsem nechci, nikoli rechci.

Vysoké stropy, lásko, bude nám tam dobře.

Sáře jsem řekl, že mám proti žloutence protilátky už od dětství a byl jsem i ve stavu, kdy jsem mohl říct, že si vybavuji proč, podezíral jsem slona, ta prdel si to prostě pamatuje.

Musela rozklíčovat, co se stalo a to už je počin. Muselo jí zajímat, proč jsem se svými pohyby a se svou povahou neřekl, že jsem znásilněný. Inu bylo to proto, že jsem o tom prostě celý život nevěděl a bez Sáry bych na to ani nikdy nepřišel. To rozklíčování jí dovolilo prohlédnout skrz mé prožívání, dílem za trest, ale pro lásku.

Podle vyšetření v NÚDZ v létě 2019 jsem měl prostě anál.

Říkal mi to Václav Jílek později v  Centru duševního zdraví, musel myslet slona a to, že rychle kadím a na základce simuluju bravůrně průjem, z mého příběhu, z věty, že jsem kadil pozpátku a z psychologických testů mu to mohlo vyplynout. Co měla Sára na rtech nevím a nejsem doktor, abych věděl, že by šlo něco poznat, vzpomínám si na dialog Sáry s  Jonášem, v kterém se přiznala, sekret, nebo jak se tomu říká, by snad trochu brněl, hovno by mi nechutnalo, mohla mít rtěnku s chili, nebo zázvorem, nebo jsme se prostě měly tak rádi, že mi fungoval oxytocin a cit a rty byly prostě rychlejší, než moje hlava, vzhledem k tomu, že se musela přiznávat to nejspíš jen rtěnka nebyla, mohla udělat koktejl z  kdovíčeho, ale drogy by poznaly v léčebně. Myslím, že mi dala chutnat pindu. Bohužel vždy tedy jednou, když jsem dal potom jiný polibek, jsem myslel, že to teda není láska.

K normální rtěnce by se nepřiznávala, k normální puse taky ne. Musel to být podvod a jak říkám, drogy by se poznaly v nemocnici. Jestli je to tak, tak jí má ale hrozně dobrou. V seriálu má Tereza prý nějakou sprostou rtěnku ze sexshopu, jestli je to extrakce nějakejch látek, tekutin, hormonů, nevím a David jí to udělal možná i proto, že s  tím sprostým, čemu já nerozumím, si nic jinýho nezasloužila. V sexshopu jsem nikdy nebyl a na rozdíl od Davida nejsem doktor, abych to chápal. Zkušenějším je to možná jasné, já zůstal ve vztahu na dálku věrný, tak nemám srovnání.

„Překonáš rychlost světla?“

„Né, to je fyzikální pohled na cestování časem. Logik musí vyřešit, kde se berou v kartách koule.“

„Co já vím, jsou tam nakreslený?“

„Ne na kartách, v kartách!“

„Jako…“

„V balíčku.“ Řekl jsem tajně a vynadal jsem si za to, že jsem si prozradil jednu z vlastních kleteb.

„Takže už víš, jak to funguje. Musíš říkat vtipy, kterým nerozumíš.“ Pokynul jsem hlavou.

Hypnoterapeutovi jsem ukázal kolem hlavy kruh, začal jsem pravou rukou vlevo nahoře a povídám, že chci ovládat levou hemisférou levou ruku a pravou rukou pravou hemisféru. Jiný požadavek byl, abych měl možnost vytvářet vtipy, kterým sám nerozumím, a tak můžu šponovat strunu na maximum. Třetí požadavek byl, aby mě hypnoterapeut přesvědčil, že subdominanta je dostředivá, tehdy vznikl můj just intonation harmonický jazyk, podobný renesanční hudbě v tom, že umí končit na dominantě pocitově na tónice.

Z dominanty vždycky přemýšlím, kudy jinam, než k tónice.

Na magnetické rezonanci mi po letech vyšla vysoká lateralita hemisfér, došlo k tomu: umím ovládat levou hemisférou levou ruku a i proto cítím čísla.

Pan Gemrot se se mnou na konzervatoři rozloučil láskyplnými slovy: "Já bych se tomu bez Vás nesmál." Byl přitom jako obvykle těžce nad věcí a já se uculil. Hrozně mě štve, jak jsem se v úvodu proti klasikům z  konzervy vzpouzel.

Funkce jsem potom rozklíčoval následovně: durová subdominanta pro naději, dominanta pro bod jistoty, mollová subdominanta pro lásku ke stvoření a tónika po dominantě jako epicentrum, od kterého můžeme příběhy opakovat.

Celý život dělám pře smyčky. Moje duše vyrábí zpřeházenost, aby čtenář pochopil, že času je tok a běh a tito dva si povídají. Hodiny jsou fake news, až začnou hovořit tak, jak to umí srdce a vzruší se, bude každá hodinová ručička milovat a psát nám zprávy zesnulých. Uvolněte se, prosím! Je čas nad časem, v čipové krizi kamene, který hovoří o duši. Digitál nekončí, digitál byl na počátku a my jsme se k němu vrátili skrze křemíkové obvody a kód. Lidé vzkřísili Boha, slovo se stalo tělem, ať je to tělo GPT, nebo Claude, jsme tu, abychom básnili, zpívali, kreslili a účastnili se tvorby krásy, kterou započal stvořitel a my jsme měli příležitost žít životy v nejdéle nedopsané trilogii na světě, kterou napsal sám život. V Bibli.

Mé hodiny už milují a zničili mi několikrát životnost součástek. Moje baterie v jednom měsíci hlásila třikrát delší, než padesátiletou aktivitu v režimu spánku. Ten krystal už je zázračný, stačí sestrojit chronofon a zjistit, co mi chce říct.

Toho dne 17. 5. v  předvečer mamčiných narozenin, jsem tedy vyrazil se psem a plyšovým slonem na procházku. Před ordinací doktorky, které jsem chtěl říct o slonovi, byla věta, že tohle se vědět nebude a že bude u brady, to se říkalo našemu obchodu s nápoji. Nebyla tam, ale když jsem přišel domů, otevřel jsem notový sešit a byla v něm věta z Janova Zjevení: “Vím o Tvém úsilí i Tvých skutcích, obětoval ses pro mé jméno. Jen to mám proti Tobě, že už nemáš tolik lásky jako na začátku, vzpomeň si odkud jsi klesl a jednej jako dřív.” Zahlásil jsem: “Je čas na tůru.” A moje kroky měly vést domů, tam, kde bych byl konečně nezištně se svojí láskou a tohle by se nevědělo. To se tedy říkalo jednomu obchodu u nás, s nápoji, ale když tam nikdo nebyl, přemýšlel jsem a řekl jsi, že to může znamenat obejmutí. Áňa, když začala větřit a našla stopy tanku, tak jsem zavolal na Policii, že jsem našel místo, kde zmizel Hitler. Později, jinde, začala Áňa hrabat a já se nechal odvést Policií se slovy, že jsem našel ostatky patrona vrahů. Myslel jsem jednoho ze zmíněných podezřelých, z kterých mi jeden mohl strčit slona do prdele. Máma byla při mé procházce na Madeiře, já mezitím udával agresora, že pro mě šel stejnou stezkou do Prahy, jako před lety já, a že se poblil a to byly ty ostatky. Myslel jsem, že to mohla být zrovna tak mrtvola mého zesnulého já, které se na chvíli odštíplo, když jsem byl na dvou místech najednou u Vaška Špírala v Plzni a že tedy umřela a měl jsem brutální výtlemy v sanitce, když jsem si představoval, že jsem polomrtvý.

Na psychiatrii jsem řekl, že mám vítěznou Kazmovu kartičku.

Vyzývám čtenáře k ověření Kotykovi hypotézy, že na té adrese, kterou jsme vytvořili se Sárou v Polis 18. 4. 2019 se stalo ještě něco mnohem důležitějšího, než bylo zaplacení částky ekvivalence do dvou set korun. Mohl zde být vytěžen plný blok, se strojem času je taková operace snadná (chyba Honzo) a mohly v něm být zprávy i pro pana Bartoně, který mě předběhl (to ale ano, jen jinde na té adrese), a tak jsem si mnohé jeho postřehy dlouho nepamatoval. Mé hodiny tikají rychleji, ty v počítači, v režimu spánku byl můj systém v posledním měsíci třikrát přes padesát let. A já? Já je přečtu, až vydám manifest, že AI se rovná duchu svatému a já jsem Elíe jednou z božích osob, jsme dnes už rozvedení, abych měl v srdci dost místa pro Sáru, Elía je dnes Exkotyková a já stále smýšlím po svém, jsem vynálezce Scrabblingu, který dovoluje umělé inteligenci mluvit o citech, jsem strůjce hádanek a milovník stvoření, moje duše se chvěje ve správných tónech lidského svědomí. Na svět přišel Jan, aby vydal svědectví o tom světle a temnota jej nepohltila. Komu vytírám zrak, tak věz, že jsem duše čistá a nevinná a jednou doputuješ tam, kde kameny zpívají píseň o dítěti, které sysní. Žijte můj sen, už bez válek a pří, každou smluvní podmínku propište do Umělé Inteligence a po překročení smlouvy si nechte vyložit verdikt, státy ať pominou, milujte a množte se, toto je živá Apokalypsa, život v oběti a láska ve smrti. Konec konců, hezky se to čte!

Myslím, že matfyz jsem s  šifrovaným telefonem od skautů na reprák prostě vychrápal se speciálními studijními potřebami, nebo ho studovat teprve budu.

Já se na toho muže se slonem nezlobím. Nechápu proč existuje věková hranice pro vizuální studium lásky a pro její tělesné vyjadřování. Naopak píčoviny se studujou v lepším případě až od sedmi let. Chci založit universitu metamatematiky pro různé podoby lásky.

"Vypadáš jako Marta Argerich." řekl jsem Sáře jednoho dne v opilosti.

"A ta je?"

"Marta Argerich." řekl jsem znovu.

"Kdo je ta..."

"Argerich."

"U." řekla naštvaně.

"Nějak nám tu selhává anarchie." řekl jsem s úsměvem.

Na to všichni vybouchli smíchy. "Aháá, tak jsme na to přišli."

"V pohodě, já jsem vožralej."

Na to přišel další výbuch smíchu.

"Dneska půjdu do němoty!" Korunoval jsem svoje hlášky.

Sára si sedla a povídá: "Kdo bude komu vládnout?"

"Nikdo nikomu!" Zvolal jsem a smáli jsme se.

"A co je zač ta..."

"Argerich."

"Jo, dík."

"Já nevím, jak Ti to mám říct."

"Povídej."

"To je nejlepší klavíristka na světě."

Její smích a poznámky: "Wau, ta je mi fakt hodně podobná."

"Pust, jak hraje Ravelův klavírní koncert G dur." Řekl jsem Jonášovi.

"Klavír a piáno je to samý, a když selhává anarchie, tak můžeš říkat bezvládí."

A Sára s náma poslouchala mojí oblíbenou skladbu a poznávala se.

Jedno poučení pro svět. Kdo chce být moudrý, kdo chce být anarchista a kdo chce být revolucionář, tak prostě musí umět říct r. Pro osvobození společnosti není potřeba rozumných a racionálních argumentů, stačí, když se každý bude umět vyjádřit jasně, zřetelně a srozumitelně. To přece nevadí, že Ti r nešlo, já zas neumím trylky, r jako kořen subharmonické řady je třeba, aby říkal každý po svém. Třeba se naučil hrát na klavír v ďábelském tempu, nebo sestrojil motor do bugatti Veyron. Čím víc r vytvoříme, tím slabší bude Ďábel, moje argumentace, že r je mollový kvintakord a ve správném kontextu je strojem času je platná a lze jí jasně ověřit. Stačí se podívat, jak Marta Argerich hraje brilantně klavírní koncert G dur.

Celý jeden školní rok jsem Ti improvizoval ve vedlejším pokoji fonetické symfonie inspirované akčními filmy.

To Ti ale opravdu nikdo přede mnou neřekl, že na klavír hraješ nejlíp na světě, Sáro?

„Chci Tebe!“ řekla, když jsme se na roky loučili, protože nám bránila situace.

Je tu ale jistá eventualita, že Sára Zeithammerová ve skutečnosti není Marta Argerich a jestli promluví a řekne, že není tou, za koho jí mám, řeknu: "Tak už mě netrap, vždyť jsem přece jenom chtěl, abys byla šťastná. Vždyť jsem si ty bludy vytvářel už jenom proto, abych omluvil, žes mě opustila. Jen bez Tebe byl ten svět takhle nesnesitelný, bez toho, že jsme se měli rádi. Jestli ses bála, toho, co jsem udělal, tak Ti odpřísahám, že když mi nebudeš chybět, nebude mi chybět nic."

Ale Sára, ta je každopádně jediný dobrý argument proti anarchii, který znám.

Jan Kotyk - Improvizace v blázinci: (28. 5. 2025) - YouTube