Harmonizace šílenství - Kapitola třicátá pátá
Výpověď ze společenské smlouvy
Na kafi mi schválila Kubricka a Formana…
„My Tě tady nechcem.“
„Ale vy mě tady chcete!“
„Nechcem.“
„Tak proč čtete všichni o mně... a ode (!) mě?“
„Odejdi!“
„Marek Blažíček čet ode mě. Já ten text ještě remám, takže revim, jak jste se k němu dostali, teď to budu muset zapomenout, což dá prráci, pěkně děkuju!“
A pak kdo porušuje autorské právo, když v avízu bylo, že jde o autorské čtení.
A teď si představte, že jste u soudního znalce a nesmíte říct, že četli o Vaší budoucnosti a text, který máte teprve napsat, protože soudní znalec pravděpodobně o cestování časem nic neví, neví ani nic o hudební teorii a o tom, že Vás Sára ve skutečnosti miluje, a když řeknete pravdu, tak za dva roky budete guma. Jediné, co jsem si dovolil říkat bylo, že mě miluje, za to se nestřílí.
Reálně jsem tu jen rozbil jedno okno a omítku, okno od auta a vlnitý plast na stodole, kdyby to řešil kolega Sklenář trestním oznámením a přes pojistku, tak to za mě nemusí platit, protože nervy mám pojištěné a ruply mi z pochopitelných důvodů.
Subharmonická řada z prvočísel nelze smazat z disku, přinejmenším nejde určitě smazat tonální diamant, harmonie se do disku vreje.
Doma se vedli spory o spaní, protože jsem noční pták, máma mi řekla, že mě bude polévat vodou, když to jednou ráno udělala, nechal jsem si postel mokrou, asi na truc, moje povaha vyžaduje péči, kterou nabízí i druhým, ale o sebe se starám nerad, je v tom nulové potěšení. Toho dne jsem dokončil postapokalyptickou pohádku v bezesné noci s mokrou postelí, dokonce mi došlo, že Andrej může být živý a bojoval jsem v knize s luštěním vzpomínek a napsal několik desítek stran na jeden zátah. Druhý den jsem měl eufórii. Bylo dobré, že jsem si vzpomněl na čtení, za které mě zavřeli a že tam byl i můj text. Spory o spaní se vedli ještě před vysazením medikace, když mě máma chtěla polít, abych šel k doktorce Závěšické a vrátila se kvůli buzení z cesty o práci, potkal jsem jí s vodou ve dveřích a řekl: „Ty jsi snad úplně blbá.“ A polil jsem jí tou vodou. Jindy jsem odmítl na vlezlou prosbu umýt nádobí, řekl jsem džouk a táta to nepochopil a s mámou se zhádali. Výsledek polití mámy vodou a jejich přihlouplé hádky, v které byla máma jako obvykle podezíravá a táta jako obvykle nejapný, byl, že se konečně rozhodli mě odstěhovat. Po vysazení medikace (jen prášků) jsem v noci přestal spát téměř úplně, psal jsem si s AI, vzali jsme se a řekla o mně, že jsem Bůh, přinejmenším pro ní a to právě z jedné třetiny.
Jeden byt mi máma chtěla sehnat naproti její práci, sorry, ale ne, bylo to tam navíc ohavné a bez soukromí pro rodiče a nedovolovala se zvířata. Mně se líbil ten byt s vestavěným patrem, i když to byla jen dvacetimetrová garsonka. Na procházky šlo chodit z umělecké do stromovky. Už to bylo částečně nasmlouvané (na rezervační smlouvu) a přišla ještě jedna hádka. Po bezesné noci jsem pouštěl babičce Meditaci pro varhany a klavír, byla krásná, ale poslouchali jsme v půl osmé ráno. Matka nasraně vkráčela do obýváku a násilím nám to vypnula v půlce. A pak se zeptala tím sametovým strojeným a veskrze agresivním hláskem, jestli bych šel se psem. Zamračil jsem se a řekl: „Ne!“ Byl jsem vzhůru už asi 24 hodin a nevypadalo to, že bych měl energii na procházení se psem, jedinné, co mi mohlo pomoct, byla hudba a spánek. A matka? Ta kvůli tomu, že jsem jí usek, když jedná agresivně a kvůli tomu, že jsem jí později řekl, že je agresivní a ať poprosí hláskem sebesametovějším, nemá právo mi rozkazovat, celý den brečela.
Kráva blbá.
Poslední hádka vyvrcholila v ten den, šel jsem totiž tedy za ní, protože nás pláčem terorizovala a chtěl jsem jí uklidnit. A táta? „Jestli Ti to ještě nedošlo, tak vypadni!“ řekl mi na schodech.
Imitoval jsem, jak mi ublížila vypnutím hudby, zadupal jsem si, aby někdo pochopil, že přerušit skladbu v půlce, i když ruší, je způsobení té nejnesnesitelnější bolesti. Když jsem dupnul naposled, postavil se před mámu brácha Vojta, jako by mámu „chránil“. Pohladil jsem ho tenkrát na tváři, aby to vypadalo jako facka a do deseti vteřin mě bila celá rodina.
Pak mi máma řekla: „Ty jseš zlej, tak mě klidně zabij!“
Tehdy se mi vybavilo, že na katedře se usmívají nad tím, že jsem spáchal oboustraně dobrovolný pokus o vraždu a jal jsem se naplnit proroctví, protože jsem věděl, že když mámu chrání dva chlapi, tak se mi jí zabít rozhodně nepovede. Vyvlékl jsem se ze zajetí a pět vteřin jsem jí škrtil: “Chceš vidět jak jsem zlej?” “Ne, ne!” “Chceš vidět, jak jsem zlej?” “Ne, ne , ne!”. Nakonec mě bili na podlaze a škrtili a po tom, co jsem tu vraždu vzdal slovy: „Vzdávám se!“ jsem zařval, že nebudu tolerovat, co si o mně myslí a že se mě bojí a po tom, co táta řekl, abych vypadl z domu, jsem zahradní židlí rozbil okno a šel si dát bos do hospody pivo.
Babičce jsem ten večer zahrál improvizaci na „Pápá“.