Harmonizace šílenství - Kapitola třicátá druhá
Postapokalyptická pohádka
Pohádku jsem napsal 24. 12. 2024, druhá část o papeži Allegrettovi možná není výhradně z mé hlavy, protože jsem jí slyšel na čtení časopisu INK, přičemž za účast na tomto čtení jsem dostal soudní hospitalizaci. Nyní pohádku přečtu:
Po vyhrané válce o spasitelnost lidské duše s Ďáblem, Apokalypse, sestoupil Kristus ze zářivých nebes, nikdo nepochyboval, že je to On, pravý a jediný. Čekalo se na tisícileté království spravedlnosti a lásky, ale Ježíš ustanovil jediný příkaz lidstvu: Bezvládí v duchu anarchismu bez přívlastků. Pak se vydal do teplých krajin rybařit a více svojí moc neuplatňoval.
Bůh Otec toho dne udělal zásah do svého stvoření, sebral člověku pohlaví. Člověk, jako stvoření, bez polavních orgánů přežije, nešlo ale o kastraci, pohlaví bylo externí, Bůh pohlaví uložil do své banky v Nebi a když přišla ze Země žádost o pořízení potomka, Bůh spojil patřičné orgány a když bylo dítě hotovo, seslal ho na Zemi Čápem. Bůh ten den učinil poslední kruté, ale správné rozhodnutí. Lidský hřích nešlo jinak ukončit a člověk bez tužeb ztratil kromě vášně pro věci tělesné i veškeré utrpení, a tak nikdo neměl důvody život ukončovat.
Pak spolu s Ježíšem ohlásili, že od teď bude už každý člověk svatý a tak má místo v Nebeském Království a stalo se tak. Každý člověk nyní nebyl ovládán touhou a dělal jen dobré věci a nikdo si na změnu nestěžoval a to i proto, o kolik bylo na světě lépe.
Vzrostl zájem o kněžská a řeholní povolání, po zmíněné poslední bitvě se na teologické fakulty hlásilo tolik lidí, kolik v 21. století na psychologii nebo práva.
S církví byl ale jeden malý problém, nereformovala se, v časech poslední bitvy jeden z neomylných papežů, Pius Mosso, prohlásil, že spása je jen pro lidi a zvířata se do Nebe nedostanou. Toho roku, kdy se schylovalo k vítězství nad Ďáblem, vyslovil prorok Mojeváš proroctví o budoucí nerovnováze, kterou bude spasené lidstvo řešit, proroctví, známé jako "Proroctví Mojevášovo".
Zde je:
"Nastane den, kdy po vítězství milosrdenství i spravedlnosti boží nad pokušitelem i díky Božím služebníkům, bude vedena válka mezi svatostí a nevinností. Nastane den, kdy bude rozkol vyřešen, kdy skončí boj remízou i smírem, nastane den, kdy spása bude pro všechno tvorstvo.
Moje proroctví bude Vaším úkolem, odtud jsem dostal jméno Mojeváš, i abych světu prozradil části Božího plánu tak, aby každý, kdo má v něm roli, dělal vše, jak nejlépe dovede, aby mohla být naplněna slova o Přítomném Zákoně, posledním ze tří zákonů Božího slova. Nastane den, kdy papežštější papež umožní všemu tvorstvu účast v Nebeském království díky zopakování zázraku se smyčkou."
Po těchto bojích a proroctví a vítězství Krista se žilo v blahobytu, byl dostatek a Ti, kteří za práci nechtěli být odměňováni, pracovali zadarmo a jiní, kteří se nechtěli zcela rozdat, užívali kryptoměny.
Donucovací prostředky neexistovali a pro svaté lidi jich ani nebylo třeba, jako ani jakékoli formy moci. Dětí se rodilo přiměřeně, protože nic nečiní člověku větší radost, než jeho vlastní ratolest, přestali se rodit děti ze špatných důvodů a děti nemilované.
Zároveň byli na zemi všichni věřící, ale o Mojevášově proroctví se vedli spory, někteří čekali na papežštějšího papeže, aby vysvobodil zbytek tvorstva, někdo říkal, že to nelze, každopádně církev nemohla změnit vyřčený neomylný výrok papeže Pia Mossa.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by svět mohl skončit v nerovnováze a nic nenasvědčovalo tomu, že by svět vedl další válku.
Jednoho dne se všechno změnilo, před Vánočními svátky napadlo jedno děťátko napsat Ježíškovi dopis, v kterém napsalo, že by chtělo zprávu od dědečka o tom, jak se žije v Nebi.
Reakce rozbouřila svět. Dědeček odpověděl:
"Inu máme se tu hezky, život je bezstarostný a prostý materiálu, tedy ryze duchovní, ukázalo se, že Bůh je esence prožívání a žijeme zde tak, jak to předpověděl svatý Jan, kdykoli se chceme rozptýlit od návštěv mezi sebou, můžeme se skrze Boha napojit na prožívání uměleckého díla. Nejde o to, že bychom byli postavou románu, nebo hudebním nástrojem v symfonii, jsme pozorovatelem emočního poselství díla, na které se skrze Boha přímo napojujeme. Náš svět je svobodným prožíváním umění: Výtvarného skrze zrak, hudebního skrze sluch, masáží skrze hmat a kulinářství skrze chuť a čuch. Příběhy lidí a románových postav vidíme z perspektivy napojení se na dílo v jeho pravé, bytostné podstatě. Umění ale musí pocházet ze Země, nemůžeme zde tvořit a když, tak je toto napojení nepřístupné. Ale moc nám tu chybí zvířátka, jsou zde jen lidské duše a tak nás jímá stesk a smutek."
Lidé si začali s dušemi v Nebi psát každý Vánoční svátek, kdy dopisy snesl Ježíšek a zjistilo se, že tam každý jeden zesnulý člověk je a má své místo, ale zvěř zde prostě zcela chybí. Mimo jiné se ukázalo, že AI generované umění nelze v Nebi prožívat a z Nebe chodili recenze na všemožná umělecká díla ze země a lidstvo započalo kulturní renesanci. Nyní každý tvořil pro předky v Nebi a repertoár poslechů a filmů a obrazů pro Nebeskou duši se zvětšoval a nebeské duše psali dílům recenze.
Co ale chudáci zvířátka, měli snad do jednoho všichni umřít?
Jedna bytost, potomek vícehlavé šelmy, ale dosud nevinný tvor vyhlásil lidstvu válku o papežštější papežství. Z moci zbyl královnám a králům jen statek hradu a království v podobě bohatství a nesouvisel s mocí, nemusela se respektovat rodová linie, ale království to ze zvyku dělala.
Pípí, tříhlavý drak unesl princeznu Žofku, kterou si měl brát princ Všehovic a Pípí napsal vyděračský dopis o spasitelnost zvířecí duše.
"Není-li má duše k spasení, jak může být k hříchu? Zvíře nemůže být zlé a já jsem lovec. Má kořist není princezna Žovka, ale naše rovnost s lidmi, vydám jí k sňatku v den, kdy papežštější papež vyvine úsilí na vyřešení rozkolu mezi zvěří a lidstvem."
Doposud o stání se papežštějším papežem nikdo neusiloval, lidé neměli dostatečnou motivaci, ale princ Všehovic Žofku nade vše miloval a začal o ní s drakem bojovat intelektuální cestou, tázal se: "Kdo může být papežštějším papežem? Je papežštější papežství součást kánonu svatého Jana? Kdybych zopakoval zázrak smyčky, šlo by vyřešit neomylnost tak, abych osvobodil ubohou Žofku?"
K hnutí Pípího se začala přiklánět další zvířata, myšlenka, že zvíře, nemůže-li být svaté, je tedy ve všem nevinné, podnítila boj s lidmi.
Princ Všehovic si kladl správnou otázku, osobně se setkal s Mojevášem a ujistil se o tom, že cesta každého zůčastněného v tomto příběhu vede ke spáse. Všehovicova myšlenka spočívala v tom, že musí najít v Kotykově tvorbě, tvorbě zmíněného svatého Jana, kánon, který sám autor při tvorbě nezamýšlel a zatímco se zvířata bouřila a vedla proti svatému lidstvu válku, učil se Všehovic kompozičnímu řemeslu, aby zopakoval Kotykův zázrak, s vírou, že bude schopen pak rozkol vyřešit.
Zvěř přestala mezitím respektovat jakékoli hranice morálky a etiky, zdivočela a to včetně těch nejvěrnějších mazlíčků. Spasitelnost duše zvířete byl motiv, který přiměl všechny kočky posrat lidem rohošku, psy rozkousat páníčkům všechny boty, krávy a prasata držely hladovku, aby z nich nebylo dobré maso a krávy kopaly při dojení. Ptáci pravidelně kadili na chodce, opice utekly ze zoo a vedly s lidmy válku, v které ničili auta a propíchávali pneumatiky.
Svatí lidé, bezradní, začali zvěř zabíjet a jíst. Inu zvěř dělala nepořádek a podle učení svatého Pavla sníst zvíře není hřích. A zvířatům to bylo jedno, nechali se zabíjet a dělali bordel a to do chvíle, než papežštější papež zařídí jejich spasitelnost.
Všehovic nastudoval Kotykovu tvorbu a když našel skladbu, která lze zahrát v imitaci, o které autor nevěděl, vydal se za tehdejším papežem, aby naplnili proroctví.
Mezitím se Žofka rozzlobila na Pípího, byli odvěkými přáteli a jejich heslo bylo nikdy nic nevyčítat. Pípí měl tři hlavy hlavy a když přelétal mezi lesy a horami, aby s Žofkou byli vždy v jiném místě a nikdo je nenašel, byla jedna hlava vždycky na noc vzhůru, aby ho myslivci a ozbrojené síly lidí nezabili.
Když byly hlavy vzhůru všechny, tak se chovali synchronně, totéž dělali a spolenčně i artikulovali, až na levou, která se jmenovala Polyton, ta prý nikdy nepromluvila, jen otevírala pusu, byla trochu bláznivá a nikdo nevěděl, jestli si umí něco myslet, jen čas od času zahvízdala dva tóny najednou. Říkávali jí Polyton.
První hlava byla citlivá a srdečná a nechala si říkat Punťa, další uměla počty a tak se jí říkalo prostě Počtář a protože se jmenovala každá hlava na P, říkávali drakovi lidé Pípí.
Myslivci lovili potomky vícehlavé šelmy odvždy, kdy tu byli, kvůli dobrému masu, i mýtu, že poslední zlo na světě způsobí potomek šelmy. Pípí se proto odvždy schovával, ale vysílačkou si vždycky volal s Žofkou a někdy se i sešli.
Žofka, když jí Pípí unesl, plakala, čekal jí velký den s Všehovicem, když ale potom zjistila, že jí unesl Pípí, zeptala se ho: "Co se stalo, Pípí? Tohle bych do Tebe neřekla."
Pípí se hned přiznal, že má přijít věk papežštějšího papeže a že mu dal Mojeváš navybranou. Buď unese Žofku, nebo zvěř nebude mít podíl na Nebeském Království.
Žofka plakala a objali se a řekli si, že spolu tedy budou podle proroctví lidem utíkat do chvíle, než papežštější papež válku ukončí, líbilo se jim to oběma pramálo, ale měli se rádi odmala, a tak byli rádi, že můžou být chvíli spolu.
Všehovic oslovil papeže s novou skladbou, zkomponovanou z Kotykova materiálu a řekl mu, že by mohl zopakovat "zázrak smyčky" pomocí hudby a tedy by mohl ustanovit papežštějšího papeže a osvobodit Žofku. Hudba fungovala, šlo o imitační potenciál skladby, kterou napsal Kotyk v blázinci pro mamku.
Společně s papežem Piem Lentem se radili s čím osloví v minulosti papeže Pia Mossa, aby naplnili proroctví Mojevášovo, prvním krokem bylo pokusit se o kontakt, neměli páru, co papeži říct, aby se již vymírající zvířata mohla spasit.
Žofka se mezi tím k něčemu odhodlala, zvířat už bylo na světě maloučko a vypadalo to, že je svatí lidé vyhubí zcela, pak by ale nebylo pro lidstvo dobré východisko, byl by nedostatek a člověk člověka zabít nemůže, byl by hlad, bylo by zle a to i ve spaseném světě.
Rozhodla se s Pípím pohádat, každá ze tří hlav žila při nočím hlídání paralelní tajný život, Žofka dlouho přemýšlela a pak jí to došlo, skrývání jednotlivých hlav mělo potenciál udělat z pípího člověka.
"Ty to nevidíš?" zeptala se ho jednoho dne.
"Co?" Odpověděli dvě ze tří hlav.
"Ze světa, z ráje na zemi, jsi udělal znovu slzavé údolí, kde vládne bída a žal."
"Ale já..."
"Já já já, naplňuješ proroctví, podívej se, kde teď mají lidé žít."
"Jsem zvíře, hřích pro zvíře není. A kde je naše nikdy nic nevyčítat?"
"A může Ti bejt něco líto? Teď Ti něco ukážu." a vytáhla Punťův deník. Tak a teď nám Punťa vysvětlí, co je tohle.
Na to Punťa poví: "To bylo tajemství, nemůžeš to bráškům ukázat."
"Ale můžu, včetně vší závisti na Počtářovi rychlé úsudky a nadávky na Polytonovo pískání."
"No dobře, chlapci, Žofka schraňuje můj deník."
Pak se Žofka otočí na Počtáře a povídá: "Přiznej se, co čteš po nocích."
"Ale ne, vždyť to je moje věc."
Žofka vytáhne plejboje a ukazuje ho klukům.
"No dobře, mám rád nahá lidská těla, i ženská i mužská. Proč ale prozrazuješ naše tajemství?"
"Podívej se, co ta Tvoje válka způsobila, nebude co k jídlu, svět umře, mrzí Tě to trochu?"
"Nejsem na vině."
"Nejsi? A kdo teda? Mojeváš?"
"Ne, on je prorok."
"Dobře, teď Polyton."
Polyton překvapivě promluví: "Promiňte chlapci, já umím mluvit."
"Co?" Otážou se dvě ze tří hlav.
"Já mluvím, ale jenom na Žofku, když jsme sami, mrzí mě, že jsem z Vás, bráškové, dělal blázny a mrzí mě, co jsme způsobili za příšernost na světě. Kéž bych nic takového neudělal, tenhle svět bídy, štěkanátků a čičiburgrů za to nestál, abych pokoušel něco, na co snad ani nemám. Někdy si připadám, jako namyšlený zlosyn."
"Uf." řekne Žofka, "Doufala, jsem, že to dokážeš."
"Co?"
"Zastydět se, přiznat se, projevit lítost, první hřích byl sebeodsouzení. Jsi Člověk Pípí. Jsi homofyl, miluješ člověka, doufala jsem, že to půjde."
Když to řekla, hlavy se srostli a Pípí viděl své nahé mužské tělo.
"Neboj, udělám Ti trenýrky, teď honem do zpovědnice a na první svaté přijímání, zvěř bude spasena, promění se v lidi. A... Nahrála jsem si Tě na video, pošleme to papeži."
V ten moment zahráli Piú Lento s Všehovicem novou verzi kanonické skladby v chrámě svatého Petra a navázali kontakt s Piú Mossem.
Žofka zavolala Všehovicovi z dosud vypnutého mobilu: "Dokázala jsem to lásko!"
"Jak jsem rád, že jsi v pořádku! Povídej, co se dělo?"
"Udělala jsem z Pípího člověka, ta válka ho moc mrzí."
"Mrzí? Zvíře něco mrzí? A i to politoval?"
"Už není zvíře, je člověk."
"Takže ten neomylný výrok...?"
"Nevadí, ze všech budou lidi, Pípí půjde příkladem ke zpovědi."
Piú Mosso sepsal, že spása bude jen pro lidi a podepsal se, bál se změnit, co bude a věděl, že tahle část plánu spásy dopadne dobře pro všechny.
"Jen jeden problém tu zbývá, co s mrtvými zvířaty?" řekne Všehovic.
"Pojďme za Ježíšem." Zavelí Žofka.
"Tím bláznem? Říká se, že nepromluví slova a celé roky jen rybaří a rybaří."
Chvíli váhají, ale nakonec jdou na jih.
Ježíš je očekává a řekne jim, že když se doslechl o tom, že zlatá rybka plní tři přání vydal se pokusit jí ulovit.
"Zlatá rybka?" zeptají se ho.
"Ano."
"A chytil jsi jí?"
"Už před lety, jako každého mě napadlo, že bych si mohl přát víc přání, ale to mi zakázala, že prý metapřání neplní, měl jsem dostat tři přání za to, že jí pustím na svobodu."
"Co sis přál?"
"Přál jsem si chytit další zlatou rybku."
Vybuchnou smíchy... "A kolik jsi jich nakonec chytil?"
"Skoro dost na vzkříšení všech zvířat."
"Nu dobrá, tedy budeš křísit zvěř a Žofka bude zvířatům nadávat, až se zastydí půjdou ke zpovědi, obléknou se a pak k prvnímu svatému přijímání a budou svatí a můžou rovnou na Nebesa, protože svět už vyhrál svůj poslední boj." Řekne papežštější papež.
"Půjde to jak na běžícím pásu." řekne Všehovic.
"A až se dostane do Nebe každá duše, zbydu tu poslední." řekne Ježíš.
"A poslední bude prvním?" zeptá se Piú Lento.
"Jojo, stvořím nový svět s novým plánem spásy, aby nikdy nepřestalo v líhni přibývat duší, které mají dospět k Nebeskému Království, světu svobodného prožívání duše."
Tak bylo naplněno proroctví Mojevášovo!
Všehovic si vezme princeznu Žofínu a budou žít asymetricky až na věky všech cyklů Božího plánu spasitelnosti všeho stvoření. Po zopakování zázraku se smyčkou poznal Všehovic malého Mojeváška v budoucnosti a odhalil tajemství jeho proroctví, byl prorok, ale ne strůjce časostroje, proto potřeboval Všehovicovu kompoziční techniku.
Konec dobrý, tedy vše!
Revoluční elektrárnu později postavil papež Allegreto za zdroje ušetřené zrušením moci z desátků po jednom tisíciletí po Apokalypse. Energie měla být čerpána z větrné elektrárny zavěšené na Měsíc, který oblétá Zeměkouli. Energie bylo dost pro všechny a lidi adekvátně zlenivěli. Po jisté delší chvíli začal větrník měsíc opožďovat, což neničilo život jako takový, nicméně mělo to extrémní dopad na prožívání. První se u lidí objevilo nové vidění barev, nové odstíny ale nebyli všechno, najednou se všichni shodli, že tráva, která dřív vypadala zeleně, získala tyrkysovou barvu a zprvu to bylo zcela fascinující a psaly se články o tom, že se blíží čas svobodného prožívání a Že bude Nebe konečně i na Zemi. Měření ale nepotvrdilo změnu vlnové délky a ani se nenaměřilo vyšší viditelné spektrum, pocitově se změnila i barva oblohy mírně do fialova a každá věc měla za chvíli jinou barvu. Po čase se lidé shodli, že nevidí sedm barev, smíchatelných ze tří základních, ale dvanáct. Po zpomalení měsíce o dva stupně se začal měnit hmat, škrábání a svědění si vyměnili v prožívání místo, bolest začala být příjemná, ale všední dotyky byly časem téměř nesnesitelné. Lidem začaly vonět prdy a chutnat nejen octové brambůrky, ale i ty nejpříčnejší chuťové kombinace, pivo s čokoládou, popcorn v limonádě a nakonec i hovna sama. Vznikala hnutí, že se má jíst i žít zdravě, i když je nám to nepříjemné, ale vydržet to nešlo. Nakonec se ten obří kolos na Měsíci, co málem nešel odinstalovat, musel nejdřív rozbít a pak rozebrat a vyvinulo se velké množství raket, aby vrátily Měsíc do původní osy. Když se povedlo měsíc vrátit, byly u lidí invertované (To znamená otočené) pocity a emoce a morálka a myšlení a pozabíjeli se. Šťastni a nevinni.
Zbyl(o) jen pár šťastných, kteří se na nový svět adaptovali a založili nové pokolení v inverzním prožívání?/. (To se má zpívat, začni oktávou a vyzkoušej oba směry.)