Harmonizace šílenství - kapitola sedmá
Strach, bolest a naděje
Běžím? Spěchám?
Ne!
Já Utíkám!
Vím to!
Mám totiž strach!
Dýchám už ztěžka, ale přesto zrychluji!
Před kým utíkám?
Ukradl jsem něco?
Zabil jsem někoho?
Koho mám v patách?
Ulice jsou prázdné, bez lidí, bez aut, v oknech se nesvítí.
Počasí není!
Není světlo ani tma, jen šedoprázdné nic a já už vyčerpaný volím na každé křižovatce cestu nahoru.
Co je to za útěk?
Co je to za útěk?
Pak...
Ze všech ve světě se jedny dveře pootevřou a já do nich utíkám.
Jsem v klidném pokoji plném knih,
obývá ho jen černá kočka.
Ukáže na knihu s titulem 'Strach'.
Otevřu ji, ale jsem zmaten.
Chybí v ní slova!
Nechápu ji, zběsile listuji sem a tam!
Jsou v ní jenom.... Střepy!
Co to má znamenat?
Je jich plná!
Plná střepů vánočních ozdob,
střepů skel,
čistých, špinavých, barevných i nebarevných,
i útržků alobalu,
a plná střípků všeho, v čem se leskne kus mne.
Zpomaluji, už skoro nelistuji a na konci...
S pochopením zavírám knihu s názvem 'Pokoj'.
……….
V pokoji jsem zůstal, zajímaly mě další knihy.
Nejvíc z nich jediná podivná, byla bez titulu.
Vypadala jako prázdný deník a kočka na nic nereagovala, dokud jsem se do knihy pouze díval. Všiml jsem si ale, že nebyla vždycky prázdná.
Byly v ní staré vygumované rýhy od tužky!
Přemýšlel jsem, co to má znamenat, proč je v 'Pokoji' prázdná kniha?
Snažil jsem se vyčíst z rýh starý text, ale byl mi příliš tajný a rekonstruovat, co v něm stálo, jsem neuměl.
Zachoval jsem se tedy takto: v prázdné knize přece může stát psáno, co Já budu chtít!
Vzal jsem tedy tužku a psal do stránek, co se mi líbilo a stalo se, co jsem nečekal.
Zatím klidná, vyrovnaná kočka začala zuřit a všechna slova, která jsem vepsal do stránek špatně, okamžitě vztekle opravovala!
A když jsme se dostali skrze všechny stránky, v Pokoji jsme zavřeli knihu s titulem 'Bolest'.
Obraz, který měl vše vysvětlit. Myslím, že toho dne jsem se zbláznil. Výše zmíněný sen, který se mi zdál o týden dřív doplněný o obrazy, které ve vzpomínkách chyběly jsem poslal ten víkend v tomto znění Sáře. O tom, že jsem přišel v těch dnech o rozum dnes nepochybuji, nic by se mi ale snad nestalo, kdybych nenabyl ve svých myšlenkách jistoty a nezdravého sebevědomí, kdybych nenabyl dogmat. Jak se toto stalo povím v této a zejména v příští kapitole.
První, co se mi stalo, bylo, že jsem se pozastavoval nad záhadou: Jak to, že se mi udělalo dobře? Dobře potom, co mi Sára řekla, že jsem idiot?
Musím se přiznat, nebyl už jsem po tom stresu zdravý a neuvažoval jsem přirozeně, neviděl jsem reálné významy věcí, omlouvá mě ale to extrémně náročné emoční vypětí, které jsem ten týden absolvoval. Začal jsem si myslet toto: Stal jsem se jejím otcem, jeho obrazem v její hlavě, vztek, který měla na něj, dnes patřil mě, bolest, kterou on způsobil jsem otevřel a stal se tak tím, kdo to mohl vyřešit.
Svěřil jsem svoji myšlenku Jonášovi po tom, co jsme se pozastavovali nad záhadou mého skvělého pocitu. Řekl kupodivu, že to dává perfektní smysl. To mě upevnilo, totiž, kdyby řekl, že je to blbost, asi bych se nad sebou zamyslel.
Další krok měla být Sářiná cesta k odpuštění tomu debilovi, idiotovi, který jí měl ale rád, mně a jemu. V mých myšlenkách mělo stačit, aby mi odpustila a pak mělo dojít konečně i k odpuštění tátovi a k vyřešení celého problému.
Jeví se to jako kravina.
Druhé, co se stalo, bylo, že jsem si připustil mytologickou představu o Pandořině skříňce. Připustil jsem si, že by mohla být Sára všemi dary obdarovaná boží dcera se skříňkou plnou utrpení, ale nadějí na dně. Nevěděl jsem tehdy, že skříňku se zlem otevřel Epimétheus, což je bůh po všech stránkách pošetilý.
Za třetí jsem začal věřit snům, protože jsem prožil deja vu. Ve snu zněla hudba. Když jsem výše zmíněný sen prožil tak, že jsem s Sárou pohádal o jejím tátovi, zazněla na bytě hudba z toho snu, pustil jí Jonáš, byla to stejná skladba a mně se bohužel propojila událost se snem a začal jsem si pro tuto astronomickou náhodu myslet, že jsem udělal, co bylo dáno.
Všechny obrazy byly zároveň až podezřele kompatibilní. Jako by kniha ‘Bolest‘ ze snu, byla skříňkou, jako bych já byl tím, kdo do ní píše věty, jako by Sářin táta byl skříňkou a já se stal tím, kdo to radikálně začal řešit.
Nemoc byla na světě a mě nenapadlo nic lepšího, než své nové odvážné a neotřelé myšlenky otestovat.
Pro tenhle způsob uvažování musí v člověku proběhnout něco mimořádně náročného, co by nebyl bez změny uvažování schopen ustát, je to něco jako intelektuální horečka, která se spustí, když je realita příliš tvrdá, než aby jí uměl člověk přijmout jaká je. Raději si vytvoří vlastní realitu, a v lepším případě to neskončí katastrofou.
Potřeboval jsem ale ve svých myšlenkách ještě alespoň nápovědu od jsoucna, či od Boha, jak a co mám udělat, víkend jsem se odhodlával a přemýšlel a pak jsem se rozhodl všechno obětovat a jít na pouť. Byla to dost radikální forma modlitby, prosil jsem v ní o znamení, které by mi moje myšlenky potvrdilo, protože jestli to byl mytologický příběh, jestli jsem naplnil sen a jestli byla Sára Pandora, mohl mi dát Bůh ještě nápovědu, ještě znamení a ukázat cestu. Dal jsem najevo, že jsem naprosto oddaný myšlenkám, v kterých jsem si zatím ale nebyl jistý:
„Je-li to role od Tebe, Bože, s největší pokorou jí přijímám!“
Prohlásil jsem a zahodil své peníze, ten zbyteček, který jsem měl, skartoval jsem si občanku, zničil svojí bankomatovou kartu a nejhorší, co jsem udělal, bylo, že jsem zahodil svojí roční práci, které jsem si nesmírně vážil. Skici k triptychu, který jsem i přes zničené materiály po nemoci dokončil, triptychu s názvem: Tři úvahy o dvanáctitónovém prostředí, tj. Malého harmonického labyrintu, Sonáty a Dvanáctitónové pohádky.
Vzal jsem si na cestu sklenici, prolévat se vodou byla má nová strategie, měl jsem představu, že budu prosit lidi o vodu. Těžko se to vysvětluje komukoli, komu nikdy neruplo v kouli. Díval jsem se na svou skleničku jako na zbraň, kterou budu otevírat lidská srdce.
I jsem šel, vyrazil jsem časně z rána a pořádně se na cestu posilnil palačinkami od babičky, bez mobilu, bez peněz, z Nového Strašecí do Prahy. 50 kilometrů. Měl jsem jediný plán, prosit cestou o vodu.
Říkáte si, že je to bláznivé, ale kdyby to nevyšlo, měl bych důvod svých myšlenek nechat, měl bych důvod se uklidnit, nikomu bych nic neřekl a byl by pokoj. Moje motivace byla: nedostaneš znamení, uklidni se a neblbni. Za padesát kilometrů je to levné vyléčení.
Snad se to stalo náhodou, po několika kilometrech chůze mi cestu zkřížil divočák. Divočáka jsem se opravdu bál, zahnul jsem tedy na jinou polní cestu, kterou jsem dosud neznal a tam jsem ho potkal. Asi za tři kilometry jsem narazil na squatera.
Jeho squat byl celý křivý, nakřivo stlučená stará okna na ploše asi 25 metrů čtverečních, nahoře vlastnoručně stlučený komín z hrnců bez vík, dovnitř jsem neviděl, ale kolem squatu byl všude mimořádný nepořádek, váleli se zde staré hadry, matrace, nářadí a všelijaké harampádí a u přístřeší sympatický starý pán s dalekohledem.
Nejdřív jsem chtěl jen projít kolem, ale když jsme si vyměnili pohledy, zastavil jsem se a vzpomněl jsem si, že jsem vyrazil na cestu se svým jediným cílem. Poprosil jsem tedy o vodu.
„Dobrý den, neměl byste doušek vody?“
Zaznělo hlasité: „Co?“ asi nedoslýchal, i jsem se zeptal hlasitěji.
„Jestli máte vodu?“ a ukázal jsem skleničku.
„Vodu chceš jo? Jó, vody máme dost!“ prohlásil starý pán a vydal se pro pětilitrový barel.
„Děkuju!“ zahlásil jsem, když mi nalil první sklenici. Pak dolil druhou a třetí jsem odmítl, že mám dost.
„Před hodinou letěl velkej Číňan,“ hlásil mi „a za čtvrt hodiny letí Američan, tak už vyhlížím. Předvčírem tu letěl Zeman na Lány, vrtulníkem, jo a když je tma a letěj, tak na ně blikám, oni už o mně vědi, a blikaj zpátky.“
Usmál jsem se.
„Kam jdeš?“ zeptal se mě.
„Já jdu do Prahy!“ Hlásil jsem.
„Do Prahy, jo?“
„Prosit lidi o vodu!“
„Ty vole, do Prahy!“
„Už půjdu, děkuju za vodu! Čeká mě dlouhá cesta.“ A chtěl jsem vyrazit.
„Poť sem, Ti něco Vokážu!“
Zbystřil jsem. Otevřel dveře a vyndal z nich zahnuté dráty, virgule.
„Tuma!“ prohlásil. „Tady mezi ten článek to dáš, tady to zavěsíš, aby se Ti mrcasily, takhle!“ Ukázal.
Vzal jsem virgule a nechal se navigovat.
„No a tady se projdi po cestě.“
Šel jsem a prožíval napětí a dobrodružství, když mě virgule praštili po pěti metrech do ramen, zahlásil starý squater, že se mám projít po cestě ještě z druhé strany. I jsem šel. Metr a kus od místa, kde mě to praštilo, mě to praštilo znovu.
„No, to, když mě zapálili“ ukázal na spáleniště kus od squatu „šel jsem tady dělat novou boudu a musel jsem si vykopat suchej záchod, tamhle u tý třešně. Když jsem kopal tady,“ ukázal na boudu: „byla tu normální zem, ale když jsem dělal ten záchod, našel jsem tam takovýhle kamínky, jako nalámaný od nástrojů, to byla dvacet čísel zem a hlouběji to šlo samo, rukama, jako kdyby to tam někdo předtím nakutal, víš, a naházel a pak říkám sakra, to je divný a všimnul jsem si ještě na tý třešni, vidíš, víš jako?, že je tam vyrytej hákovej kříž. Říkám sakra, to je divný, pak jsem našel tohle,“ ukázal mi kus lebky v kbelíku, „a říkám sakra to je divný tohle, vzal jsem virgul a celý jsem to tady prošel, ta hledá kovy, víš jako? No a tam jak tě to praštilo, tak stejná šíře vede až nahoru ke starý studně, tam bylo Stochovský hradiště dřív a dolu mě to dovedlo až ke kolejím,“ jen jsem zaujatě přikyvoval, „tady vedla za Hitléra železnice na Chomutov, odkaď měli tenkrát přejezd do Německa, sever Čech byl zabranej, tak jeli tudy. No, Mužík s Genzelem to hledali u Hradiště, ale oni mysleli, že je to to Hradišťko u Štěchovic, ale ne, oni to vezli odtamať tudy a schovali to u Hradiště, ale u stochovskýho, tady, protože tam jak bylo to hradiště stochovský tamhle nahoře, tak vedla od tý studny chodba až támhle dolu, do údolí, kolmo na vrstevnice, tam jak Ti to vokázalo pod tou třešní až k studně a dolu až ke kolejím. Tady vozili, tady byla armáda totiž, nejlepší uhlí vlakama po celý říši, no a když se nikdo nedíval, tak tady v čtyřicátým pátým, do tý starý chodby schovali to Štěchovický zlato. Přes dvě stě tun zlata, jen, si myslím, jestli tady není i ten legionářskej vlak, pač je tu toho o něco víc.“
„Pozoruhodný.“ Prohlásil jsem.
„No a tady už mám ďouru, ono to de samo, jak je to nalámaný, ale musím kopat ze strany, protože zeshora jsou možná bomby, to by mě taky mohlo zabít.“
„Vy ho vykopete!“ prohlásil jsem. „A víte proč?“
„No pověz.“
„Protože si ho zasloužíte!“ Prohlásil jsem. „Jak se jmenujete?“ Zeptal jsem se.
„Co?“
„Jak se jmenujete?“
„Ále, já jsem nějakej Josef Klíma!“
„Já Honza Kotyk.“
„Ahoj! Do Prahy s’říkal, jo?“
„Ano, prosit lidi jako jste Vy o vodu!“
„To tady chodí taky nějakej David, ten ale běhá, taky štreky.“
„Mějte se dobře a kdybyste potřeboval pomoct, můžu se stavit!“
„Víš já s tím nepotřebuju pomoct, to jsme tu měli takovýho, co chtěl pomáhat, ale kdybys ses chtěl přijít podívat, tak víš, kde mě máš hledat.“ a mrknul na mě jedním okem.
Někdy stačí poprosit o vodu. Nelákal mě poklad, viděl jsem v Josefu Klímovi inspiraci. Copak já nekopu poklad svůj a větší? A nešel jsem na to minule blbě, přes bomby? Nešlo by se jim tentokrát vyhnout a vyndat jen to dobré ze strany?
I jsem šel s těmito otazníky dál, bylo pozoruhodné, že jsem ten den hledal právě naději, šel jsem po hlavní silnici a stopoval jsem. Začalo lít a boty mě začaly tlačit a udělal jsem si puchýře, i jsem musel jít bos v dešti. Trvalo to 30 kilometrů, než mi mokrému první dobrá duše zastavila. Byla to sympatická mladá paní, strašně jsem za ní děkoval, dali jsme se do řeči a já spustil, že jdu na pouť, kvůli slečně, hledat znamení, že jsem potkal starého pána, který kope poklad a že hledám naději, která má být na dně skříňky se zlem, které dlouho spalo, ona mi řekla, že má syna, který se chová stejně, že hledá jako dobrodruh významy a že mu sice nerozumí, ale že taky chodí na poutě a že se jmenuje David, ale že já jsem možná našel, co jsem hledal, protože její jméno zní Hoppe.
„Hoppe? Jako naděje?“
„Skoro tak, přeberte si to, jak chcete, píše se to s dvěma p.“
„Paní naděje?“ usmál jsem se „Děkuju! A syn se jmenuje David?“
„Ano, David! Musím Vás tu někde vyhodit, spěchám do práce a musím to otočit.“
„Svezla jste mě pěkný kus!“ To byla pravda, ušetřil jsem alespoň osm kilometrů, „Jeďte do práce, já to dojdu pěšky!“
Došel jsem jen na Bílou Horu, tam už jsem byl tak zničený, že jsem vzal na černo tramvaj.
Když jsem v tramvaji usnul a vzbudil se na Malostranské, sledoval jsem něco jako úkaz na nebi. Vysvitlo slunce, ale ne tak, že by se protrhla mračna, žhnulo o sto šest a černé mraky zůstaly právě na půlce oblohy. Takové černomodré nebe jsem nikdy neviděl. Na byt jsem došel v teplém květnovém počasí.
Byl předvečer Sářiných narozenin a já měl, co jsem hledal, obraz otvírání pokladu ze strany a naději samotnou, paní Hoppe.
Nevěděl jsem, že Hoppe s dvěma p neznamená 'naděje', ale poskok.
Ilustrace a komentář
Za trochu lásky (Okna v bouři)
"Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí."
A zkusil jsi to, Vrchlický? Protože já jo, jen ten květen fakt byl. Okna v bouři... (On to zkusil, ale komu se to tu povedlo...)
Jen fakt nechcete, abych zpíval. Moje putování by globálně šlo popsat podivenými slovy: "Tyvole, von to fakt udělal." Bez toho, že se to fakt stalo je tohle mizerná literatura, ale: Za trochu lásky, šel jsem světa kraj. Šel jsem ve zkurveným slejváku, šel jsem bosý. 40 kilometrů... Nevím, co mě to napadlo, ale na Bílé hoře je Křížová cesta a vzhledem k tomu, že jsem cestou potkal Pepu, po ní jdu dodnes. "Von to ale fakt udělal." Si řekneme asi víckrát...
Ten starý text mě podezírá z nezdravého uvažování, já to ale udělal dobře. 'Ježíš Ti pomůže...', říkal jsem si, vyrazil jsem na křížovou cestu, na Stochově má zároveň Pepa skvot mezi dvěma kříži.
Zdál se mi ještě jeden sen, ve stejný večer, den předtím, než mě Sára políbila:
Potom, co jsem se vnořil do kočičího pohlaví jsem se ocitl v místnosti plné klavírů. Z e snu jsem dovodil, že se mi vysmívá podvědomí, přemýšlel jsem nad ním celý týden předtím.
Nejdřív jsem seděl v hospodě plné klavírů s přáteli a vyzvali mě abych zahrál, zkoušel jsem improvizovat, ale nešlo mi to, pak jsem zahrál bez chyb 'Život je jen náhoda' a v hospodě se udělalo všem zle, pak přišla k jednomu z klavírů slečna a hrála ticho a ze špatného pocitu se všem udělalo dobře, pak přišel nějakej namachrovanej týpek a drcnul do mě a řekl: “Pójď, zahrajeme Indiana Jonese.”, nechtěl jsem, ale nakonec jsme hráli a já zahrál několik chyb a pozdil jsem se, pak jsem viděl, jak se na mě šklebí Joker a hrálo 'G spot tornado' od Franka Zappy z alba 'Jazz from hell'. Právě tu skladbu zároveň pustil Jonáš na bytě ve čtvrtek, když mi Sára začala nadávat, přišli zrovna v ten okamžik a rovnou hrála hudba, pak až jsem prohlásil, že je Sára Pandora.
Z toho snu jsem dovodil, že slyším, ale že to nevím, protože jsem hrál chyby, ale zároveň jsem je slyšel. Na HAMU se divili, že jsem měl tak málo bodů ze sluchové analýzy na přijímačkách a skládám mikrointervalové skladby, profesor Bartoň pak dospěl ke stejnému závěru.
'Život je jen náhoda' od Ježka, “každý k moři dopluje” atd. Známe ten text. 4'33” od Johna Cage jako vyčištění toho špatného dojmu, ticho, které hrála Sára a symbol absolutní nuly, pak i Indiana Jones snad spojený s tím Hitlerovým zlatem a 'G spot tornado' jako výsměch Jokera, mého podvědomého já, které se směje mému sluchu.
To není sen jen o tom, že jsem neuměl zahrát písničku. Zároveň je dobře vidět, že mými tématy mělo být Sářiné povolání spisovatelky a mé povolání muzikanta.
Ta pouť končila tak: Dostal jsem se do stavu, kdy mi bylo jedno, že to nesnesitelně bolí a prostě jsem jenom šel a střídali se mi dva stavy: Jeden kdy jsem nemohl pohnout nohou, protože to hrozně bolelo a jeden, kdy jsem bolest ignoroval. Šlo to vždycky jen na chvíli, ale pomalu jsem ten stav prodlužoval. Je dost možné, že jsem si i fyzicky vytvořil v hlavě místo, které se umí odštěpit od vnímání.
V textu ale chybí, že jsem měl v kapse peněženku z našeho rande z Polis.
Pro ilustraci tu bude pro tentokrát skladba o anomálii vody, Vločka, kapka a bublina, skladba, která je o čistotě. Bude to doprovozená verze Otovými texty, Pohádka pro generaci sněhových vloček, o dětském hrdinovi Eidovi, který v paralelním světě hledá čistotu a prostotu.
https://www.youtube.com/watch?v=_zMPnpj6e3E
Utěkrovanec – Ten, kdo se ztratil ve vlastním útěku z reality.
Střepobásně – Rozbitý příběh, jehož smysl se skládá ze střepů emocí.
Kočkognóze – Moudrost zprostředkovaná pozorující kočkou.
Písoticho – Ticho, které mluví víc než hudba.
Rýholog – Ten, kdo luští příběhy z vygumovaných rýh v deníku.
Nadějístka – Náhlá přítomnost naděje v nejzoufalejším okamžiku.
Skříňkoteze – Mytologické přesvědčení, že v každém utrpení je ukrytý dar.
Dejavúnik – Útěk způsobený spojením reality se snem.
Vodopros – Modlitba skrze obyčejnou prosbu o vodu.
Zlatohleda – Cesta za poznáním vnějšího i vnitřního pokladu.
Virgulátor – Průvodce, který ukazuje poklad duše přes symboly.
Sklenistroj – Sklenice, která má magickou moc otevírat lidská srdce.
Bosejdoucí – Ten, kdo pokračuje, i když ho každý krok bolí.
Hoppenomen – Náhodné setkání s nadějí v lidské podobě.
Přepoklad – Poklad, který se objeví až při změně pohledu.