Harmonizace šílenství - kapitola dvanáctá

Černá, nebo bílá?

„Jen ti, kteří se pokusí o něco absurdního, mohou dosáhnout nemožného.“ M. C. Escher.

“Problém je, když se přitom znemožní” Já.

“Sen je reklama na Boha, Bůh nedělá reklamu na sny, příštímu snu můžeš předejít, nebo ho dojít.” Oto Ivanovský

Když jsem dokončil své bolavé svědectví o naději, dohnala mě snaha celou věc nějak uzavřít a nikdy se mi to nedařilo, byl jsem umanutý, kopal s Pepou zlato, udělal s ním jedenáctimetrovou díru do země a snažil se dovodit důsledky své zkušenosti a pro stromy jsem neviděl les.

Co se dělo?

Myslím, že začnu nejhorší věcí, začal jsem si krátce po epizodě myslet, že rodiče už nejsou moji rodiče a když jsem z blázince utekl na můj „Armagedon“ čarovat, řval jsem na policii, že moje máma není moje máma a že Hanka je moje máma.

Fuj.

Tak, to by bylo, máme to za sebou. S mámou jsem se brzo smířil a dodnes mě tenhle fail mrzí, neměl jsem ubližovat někomu, kdo mě tolik miluje.

Co bylo dál?

Sára se po mé epizodě izolovala a já se snažil se k ní přiblížit, z blázince jí napsal jeden psychopatický text, který raději nebudu vynášet ven (bylo v něm, že zvládla bojovku za jedna a čeká jí další kolo a naši se smířili) a pak jsme si jednou volali a já se omlouval, řekla, že se omluva přijímá a řekla, abych jí už nevolal ani nepsal. Izoloval se ale i Jonáš, který se pak na půl roku vrátil, aby mě v situaci zase na roky nechal.

Snažil jsem se přiblížit Sáře pro to, co jsem viděl a netušil jsem, jak to mám udělat. Jednou, po rozhovoru s mámou, svolila, abychom se sešli, měl jsem ze svých zážitků zapsané jenom to, co jsem slyšel ve skříni a chtěl se Sáry zeptat, co bylo za slovy. K mému udivení mi neřekla, že by slova pronesla, nebo nepronesla, ale tvrdila, že si situaci nepamatuje. Ohradila se proti jediné větě, a to sice, že by řekla: „Nečekala jsem, že pro mě někdo spasí svět, nebo udělá něco takovýho.“

„Tím jseš si jistá?“ optal jsem se.

Do tváře se jí cosi propsalo, udělala něco obočím a pak řekla, že by tohle nikdy neřekla.

U některých vět řekla, že znějí, jako by je říkala ona, ale nepotvrdila ani nevyvrátila jinou ze všech, na které jsem se ptal. Jen zkratky prý neříká, takže nejspíš neřekla OMG.

Ptal jsem se, jestli neprožila něco výjimečného a toto mi popřela.

Naše setkání bylo pro mě i tak krásné, měl jsem moc rád její přítomnost a mluvili jsme dlouho. Já vyprávěl, co jsem kolem sebe viděl a Sára poslouchala a při některých mých slovech brečela, věděl jsem tedy alespoň, že mě měla opravdu ráda.

Slíbil jsem jí tehdy, že jí nebudu dál kontaktovat. Řekla mi, že jestli to udělám, bude situaci řešit přes policii.

Pak jsme si dali sbohem.

V lednu 2020 jsem se svěřil staré kamarádce ze základky Martičce, s kterou jsme se kdysi i milovali a já neuměl nic udělat. Vyslechla mě a začali jsme se bavit, byli jsme spolu venku skoro pořád a já pořád vyprávěl a řešil svůj problém. Ona mě učila krmit mravence a radovat se ze života.

Vrtalo mi hlavou, co se mohlo stát a po několika měsících už jsem si zcela myslel, že mi Sára toho dne v prosinci 2019 lhala a nemohl jsem se vypořádat s tím, co jsem myslel, že se stalo.

Bylo mi hrozně zle, měl jsem stavy, kdy mě brněly nervy a bolest nemohla dlouhé hodiny ustoupit, to jsem měl v měsících po epizodě i někdy později.

Jednoznačně jsem si ale myslel, že se stal zázrak, že mě Sára ve skutečnosti miluje a nemůže tu ještě být, protože jsem ještě nespasil svět, jak bylo dáno. Nebral jsem na zřetel, že jedině proti větě o spáse světa se Sára ohradila.

Nojo, jenomže, co jsem měl já dělat se světem? Neměl jsem nic, moje moc nad kauzalitou se mi po pokusech o čarování nepotvrdila a zbyla mi jen Pepova díra v zemi, pod kterou mohlo být ukryté nezměrné bohatství.

Věděl jsem i to, že bych nálezné za takový objev stejně nezískal, ale moje zoufalství neznalo jinou cestu než pomáhat Pepovi kopat díru.

Bavil jsem se i s Hankou a dlouho trvalo, než mi došlo, že vůbec neví, o čem se mnou v těch chvílích mluví.

Stavoval jsem se u nich vždy na kávu a snažil se je mít rád, Pepu mám rád hodně, protože je opravdu hodný a od doby, kdy se rozešli navštěvuji už jenom jeho. Hanka se vdala do Mostu.

Stalo se, že jsem tam byl jeden rok 2020 skoro každý den a tu ob den, tu ob dva, jsem pomohl Pepovi zvednout a vyprázdnit těžké kýble z jím nakopaným materiálem. Dostali jsme se jedenáct metrů pod zem.

Mezitím jsem se v květnu 2020 rozhodl navštívit Sáru na jejím autorském čtení v Praze, zavolala na mě policii a začala se oficiálně řešit věc stalking Sáry.

Toužil jsem po tom, aby mě ušetřila kopání díry a bezmoci spojené s vidinou naší společné budoucnosti, které jsem po svém selhání nebyl schopen dosáhnout.

Mezi tím vším jsem pokračoval v práci na sobě jako skladatel, vyhrál jsem v lednu 2020 mezinárodní skladatelskou soutěž ve dvou kategoriích a dostal jsem se na vysokou školu.

Až když se blížil soud, jsem se rozhodl začít pracovat na svém svědectví.

Mé texty jsem sdílel s kamarádem Honzou Šmejkalem, který při mně hodně stál.

Soudní znalec o mě napsal, že jsem paranoidní schizofrenik. Nedivím se mu, když se zeptal na tři nejvroucnější přání prozradil jsem mu, že bych si nejvíc ze všeho přál být se Sárou, on neviděl, co jsem viděl já a já slyšel v jeho dotazu hlas zlaté rybky, a proto jsem nechtěl lhát. Když jsem přání vyslovil, zavřel jsem oči, to jsem dělával kdykoli jsem usilovně bránil vlastní pravdu, snažil jsem se jí střežit tím, že jsem nekoukal na svět okolo, který se mé pravdě příčil a krčil jsem čelo bolestí.

Druhé přání bylo vrátit věci zpátky a třetí pochopit tonální gravitaci v Just Intonation prostředích.

Inu, jeho slovo „evidentně“ mělo pro můj případ větší moc než moje zlatá rybka, a tak jsem čelil znaleckému posudku o paranoidní schizofrenii, protože jsem nepřestal věřit, že mě Sára miluje.

Alespoň jsem na tuhle diagnózu dostal invalidní důchod, za něj budu pro změnu diagnózu vyvracet. Je tohle dostatečně absurdní, aby to mohlo být paradoxní?

Byl jsem ale bezmocný, kontaktovat jsem Sáru nesměl. Přesto jsem občas zvedl telefon a někdy se upínal alespoň k jejímu krátkému představení v hlasové schránce. Pak jsem volal o pomoc.

Mluvil jsem nesrozumitelně, toužil jsem po odpuštění, ona mi už ale řekla, že se omluva přijímá, chtěl jsem se vrátit. Chtěl jsem, aby mi řekla, co viděla. Moje volání bylo zbytečné, jen jsem si vykopal problém, který se projevil u soudu, přinesla záznamy z hlasové schránky a výčet telefonátů a mě byla po soudu proto nařízena ambulantní léčba.

U soudu jsem chtěl číst své svědectví, ale rodiče a advokátka mi nápad rozmluvili.

Když jsem se měl příležitost zeptat Sáry jako svědkyně, váhal jsem, jestli jí nepožádám o ruku, koupil jsem prstýnky. Její ano, které jsem podle sebe dávno znal, by mě vysvobodilo, by nás vysvobodilo, ale neměl jsem na to.

Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, že jsem se jí zeptal, jestli si nepamatuje toho dne na nějaký zázrak a jestli nemluvila o pěti dětech. Řekla, že neví, o čem mluvím, zeptal jsem se ještě: “Proč lžeš.” na což neodpověděla a já se svými otázkami před soudem znemožnil.

Nezeptal jsem se na žádost o ruku ze dvou důvodů, měl jsem obrovský strach, protože jsem se bál, že mi nemůže říct ano, dokud jsem svůj úkol nedokončil a zároveň jsem se bál chyby, kterou jsem udělal.

Koupil jsem totiž wolframové černé prstýnky a až doma si všimnul, že je na nich napsáno „Love till death.“

Nechtěl jsem milovat jen do smrti, protože jsem věděl, že láska je silnější než smrt a nápis na prstýncích mi nedovolil Sáru požádat o ruku a jednou provždy problém ukončit.

S těmihle prstýnky by určitě odmítla. Soud jsem prohrál a nařídili mi depotní injekce jednou měsíčně.

A taky vypadala značně nasraně.

Prstýnky jsme si pak ze srandy po soudu navlékly s kamarádkou Martičkou a vyfotili jsme se v nich.

Její význam je pro mě zásadní, držela mě celou dlouhou dobu a jsem za naše přátelství upřímně vděčný.

V té době už jsem poznal Čoudelku, s kterou jsem si začínal psát a stihli jsme se párkrát vidět.

Zoufale jsem toužil po lásce a začal jsem jí balit. Byla zničená ale krásná bytost, napsala krásnou skladbu, kterou jsem obdivoval a toužil jsem jí pomoct z jejího trápení.

Zase. Nepoučitelnej…

Nechápal jsem, že to nejde, že já nemůžu nikoho zachraňovat a taky že jí ani trochu nepřitahuju a že některé věci nevynutím, zvlášť když jsou u dvou a více lidí.

Měla mě ale ráda, vídali jsme se a psali si. Vyměnili si tisícovky zpráv a hodně jsme si pomáhali.

Loni na podzim jsem dokončil jeden ze závěrů knihy a začal mu věřit a poslal ho do redakce časopisu, v kterém byla redaktorkou Sára. Ve skutečnosti byl ukňouraný a bludný, vykládal symboly, kterým jsem ve skutečnosti nerozuměl a nic ve skutečnosti neřešil.

Mezitím jsem se s Čoudelkou pohádal, a to velice hloupě. Žárlil jsem.

V listopadu 2021 měla Sára další autorské čtení a já neodolal a šel na něj, těsně po odeslání textu.

Sára četla povídku o tom, jak jí dráždí, že o ní někdo vydal bestseller, který vycucal z toho ničeho, co se stalo. Pak, když vystoupení skončilo, zavolala na mě policii, já policajty trochu provokoval a museli mě odvézt na stanici. Případ se znovu otevřel, Sára podala za kontakt trestní oznámení za stalking.

Jeden ze závěrů, které jsem ve svém zoufalém stavu vymýšlel měl reálné dopady na svět kolem mě a moje prožívání a budu ho zde muset vykreslit.

Zapsal jsem si podrobně své zážitky krátce po jeho „otestování“ a pro mojí práci je zásadní. Držte si klobouky.

Pro ilustraci tentokrát Bludný kruh, zmiňovaný dříve.

Jo ale:

__________________________________________________________________________________

Tady musím udělat čáru, vynechal jsem z reflexe času mezi květnem 2019 a únorem 2022 krátkou ale účinnou hypnoterapii z kraje roku 2020. Byla tak účinná, že jsem její význam zcela popřel, myslel jsem, že jsem jen vyhodil peníze, něco se nám tam ale povedlo.

Nicméně je tu další kolotoč, napíšu ho v kuse bez komentářů, tak, jak tenkrát vznikl: