Harmonizace šílenství - Kapitola dvacátá sedmá

Oslava

Do týdne jsme se pohádali... s Čoudelkou.

Nic ve zlém, ale když jsem neřekl její jméno v textu, můžu Štochla už naprákat, že jí zneužíval, chodil si každý týden pro pusinky a to i v situaci, kdy byla jeho studentka a to se prostě nesmí.

Měl jsem krátkou epizodu, s Bartoněm jsme dopisovali Návraty do dětství a já se topil, krátce jsem byl předtím šťastný, ale nebyla tu ani Čoudelka ani Sára, jeden den jsem ležel v posteli a vzpomínal na Nolanovi filmy, sedla si u mě máma a podala mi ruku a vtiskla do ní energii, do pravé ruky, do dlaně. Byla to gravitace a já se jí v duchu svěřoval a udržoval jí, když máma odešla, přilepila se mi ruka k posteli, nejdřív jsem jí nechal přitahovat tam, později jsem ruce sepl a probudil přitažlivost i v druhé dlani, položil jsem ruce na prsa a srce vystoupilo z těla a koupalo se, prožíval jsem očistu, vanilo se a hřálo, o patro výš, snad díky těm dotekům od 'Nesár'. Rodiče mě omluvili z výuky a svedli to na covid, který jsem neměl a protože jsem prý byl 'nemocný', změnili drobně zadání bakalářské práce společně s profesory, za což se nezlobím, ale budu ho muset měnit znovu. Udělali to proto, že zadání prý nešlo splnit a muselo se opravit.

Čekala mě oslava narozenin a poslední hodina s panem profesorem.

Na oslavu přišel Kuba Amcha, Filip Halečka, Matěj Dundr a Martička Kozlíková, má celoživotní láska.

Kuba nás nechal v pokoji o samotě a když mi předávala po tom, co jsem přehrál Návraty do dětství dar čajíku, své hračky z dětství a vitamínu na srdíčko, tak jsem brečel a ona přede mnou klečela, když jsem četl věnování. Miloval jsem jí, pořád, dvacet let a ona byla tady a teď, přede mnou, klečela a já plakal jako malé dítě, později jsme seděli sami v křesle a já brečel a držel jí za ruku.

Oslava byla hezká, ale pak jsem přehrál ještě dvě skladby, Martička si zapsala asi deset otázek a když jsem řekl, že na jednu můžeme tančit, odešla.

Chytil jsem jí ve dveřích opatrně za ruku a ona mi popřála 'hodně štěstí na cestě k upřímnosti', sice bezelstně, ale bylo mi smutno. Dal jsem si kus salámu od Kuby a vzal jednu kytku, kterou nařezal táta a šel ven. Přišel za mnou Kuba a řek mi, že jsem pitomec, a že takové napětí v životě neviděl a abych jí tu pusu dal, že v nejhorším uhne.

Sára už se nevrátila přes čtyři roky a poslední měsíc už to tak nevypadalo, s Čoudelkou jsem se pohádal, ale kdyby mě chtěla Martička, tak bych šťastný byl. Moc šťastný!

Políbil jsem jí, první pusa, kterou jsem dal někomu já, patřila Martičce. (A na rozlučce Páje, ale opilý.)

Pak jsme šli spát, chtěl jsem se tulit, Martičce to nevadilo a já neusnul, jen až nad ránem. Říkala mi: “Ty jsi byl jedinej kluk, kterej mě v životě odmít, já Tě měla ráda od školky a teď jsi tady.” Chodil jsem si pro litry vody a zpotil se jako blázen. Když jsem usnul zdál se mi zlý sen, pamatuju si jen rudou barvu.

Myslel jsem, že jsem udělal něco hrozného a chtěl jsem ujet, Martička mi hladila ruku, když jsme čekali na autobus a hráli jsme happypong, jedno z jejích pongů znělo: “Já jsem vděčná, že city nemizí.”

Poslední hodina

Pan profesor mi řekl, že se musíme vidět, bylo před zkouškami a my jsme dokončovali čistopis Návratů do dětství.

Řekl mi, že není možné, aby se tohle stalo a já to nedokázal, musel znát důkaz, rozloučil se slovy: “Tohle je naše poslední hodina, ne letos, ale vůbec.”

Řekl jsem mu: “V tom případě mě těšiloo.”

Byl tak těžce nad věcí, že se zasmál a řekl, že jsem mu tím dal najevo všechno, co potřeboval vědět.

“Mám Vás rád...” přiznal jsem se.

“A teď jste to potvrdil.”

Rozloučili jsme se hezky, člověka se sušším humorem jsem neznal, rakovinu měl dlouho, mohl vědět, že umře. Důkaz mi neukázal, protože jsme oba věděli, že se to stát musí.

Bohužel jsem měl fragmentovanou paměť, Bartoně čekala operace a já se bál, jestli jsem ho nenakazil koronou, nebo jsem neřekl něco špatně, brzo mě to mělo začít dohánět.

Návraty do dětství jsem dám znovu, v novém kontextu znamenají něco jiného: Jsou tu pro mojí první růži, Martičku, i pro laskavého a dobrého pana profesora s dětským srdcem.

https://youtu.be/cJdT9_jCpRI?si=QWLqeIm2sVHj24Xh

Špatnochl

Omlouvám se, vzhledem k situaci to udělat chci, budu muset napsat i o něm a o Kroměřížských kurzech.

Po 'rozchodu' (spíš pohádání) s Čoudelkou se mi prohlubovalo neštěstí a bál jsem se, že jestli to neskončí teď, tak už nikdy a já budu milovaný Sárou, která tu není a upnutý na Čoudelku, která se na mě zlobí. Nebo hůř: Mohli přátelé tenkrát vidět i něco, co je ode mě odradilo.

Martička měla Jeníka a krátce jsem nahlížel do deníku, který se mnou na internetu sdílí, chvíli jsem tajně doufal, že o mně píše pod pseudonymem, aby nemusela deník přestat sdílet, ale šlo o úplně jiného muže. Nakonec jsem věděl, že všechno bude, jak bylo.

Se Štochlem jsem se hádal o něm i o Čoudelcě, i když mi řekl, že není ani zeď, ani most mezi námi.

Žárlil jsem, Čoudelka nechtěla, aby se tohle vědělo, před vydáním jí musím změnit jméno, nebo se ještě jednou optat (Tak je Čoudelka). Sama mi řekla, že nechce působit jako kurva, což tak prostě ani vůbec není. Nemůžu ale vynechat důvod, pro který jsem Štochla krátce nemohl vystát: Žárlil jsem, protože se s Čoudelkou políbil a pak jí představil svojí ženu a Čoudelku to málem zničilo, bylo to už několik let, ale teď mi situace nedala spát a se Štochlem jsem se o Čoudelce hádal a řekl jsem mu i odpornou věc, že se nedivím, že má nemocnou dceru, když tohle cítí z tatínka.

Nakonec jsem ale přijel na kurzy, které vedl a chtěl se mu omluvit. Dílem a dílem to pochopit.

Bartoň měl v ten čas zmiňovanou operaci, kurzy byly dobré, ale kromě toho, že jsem měl dobré hodiny, kde jsme se Štochlem rozlouskli, že umím být intuitivní a vnímavý a stavět hudbu tón za tónem podle citu a až zpětně zjišťovat, co se ve skladbě objevilo za tvary, tak i konstruktivisticky, kdy mám plán, který naplním zcela nekompromisně a až zpětně zjišťuju, o co jde za pocit.

Pojmenovával mi psychické procesy z Junga a vysvětlil mi, že kompoziční přístup, který jsem uchopil v Bludném kruhu, který je právě takový konstruktivistický, dokáže intuici obejít, což s sebou nese upřímné popření lidskosti a krutost. Zároveň ale řekl, že jde o první věc, která mi emočně velice dobře funguje a je navíc velmi účinná.

Překládal jsem si to ale bohužel tak, že sice prožívám, ale ztratil jsem lidský faktor. Později mi řekl, že to naopak cení, protože jsem dokázal, že je moje trápení i sdělné, což v takovém stavu dokáže málokdo.

Každou noc jsem ale nespal kvůli tomu žárlení, cítil jsem ho v prsou, když jsem ho viděl a nechával na sebe působit ty desítky slovních hříček, které denně řekl každý den v posteli a čtyři noci jsem neusnul.

Na konci se mi zdál sen, v kterém se mi zjevil on v kruhovém spirálovém schodišti, pod kterým byla knihovna, vykládal mi chvíli několik knih a pak jsem se ho zeptal: “Takže jsem napsal dobrou knihu?”

“Ale jó, ukázal jsi, jak může někdo trpět na druhé straně.”

Ten den jsem s ním chtěl konečně ukončit spory, které jsme v týdnu vedli, rezignací, řekl jsem:

"Jedu domu, nemám tu co dělat."

"Není to škoda? Máš hodinu s Iršajem."

"Chovám se tu jako debil, nevím, co se mnou je."

"Chceš si o tom promluvit? Teď už jsme na jedné vlně."

"Dobře. Měl jste pravdu, nemůžou bejt dvě strany, to nejde."

"Nemůžou. Ale je pochopitelný, že jseš na straně holky, do který jseš zamilovanej."

"Možná vám dlužím omluvu."

"Mně se neomlouvej."

"Ne, možná jsem chtěl bejt víc jako vy."

"Kdy?" zeptal se podiveně.

“Vlastně nevím asi nikdy, neumím ten problém pojmenovat."

"Nechtěl ses proti mně naopak někdy vymezit?"

"Asi jo."

"Protože jestli jo, tak se Ti omlouvám naopak já."

"Ne, neomlouvejte se, je to moje chyba."

"Rozumíš, Ty řekneš, že taoismus je 'Čínská filosofie', ale já musím dodat, že je platná. A jestli jsi někdy řek, že jsem tak v klidu, že nemůžu být člověk, tak to je práce s meditací a praktikováním tao. Ale Tobě vadí, co pojmenovávám, připadám Ti sprostej."

"Hm."

"Proto se omlouvám, nevěděl jsem, že to na Tebe bude mít takovej vliv."

"Ne, neomlouvejte se."

"Ale promiň, něco Ti vytknu, tu ohromnou žárlivost, kdy je tu holka, která by Tě mohla mít lusknutím prstu (a luskl) a ona má prostě raději mě."

"..."

"Nezlob se, ale nejsem ani zeď, ani most a u Čoudelky Ti to prostě ani nevyjde."

Ještě jednu noc jsem neusnul, tentokrát jsem přemýšlel, kolik toho pro Čoudelku musel i udělat a jestli jí nezachránil život. Nad ránem jsem si přečetl knížku, kterou Čoudelka ilustrovala. Krásné básničky.

Byla tam věc: Otrávil jsem si nohu, nebral týden prášky, nespal a chlastal jsem, ale po týdnu nás vezl Štochl do Prahy a já cítil koktejl! Zamiloval jsem se do chlapa, tlustýho fousatýho padesátiletýho chlapa. Jindy jsem býval v zamilovanosti jen zasněný, zamyšlený, nebo závislý, jen se Sárou to bylo chemičtější a erotické, ale tenhle koktejl byl brutální, zamiloval jsem se do svého soka.