Harmonizace šílenství - Kapitola dvacátá první - Komentář

Komentář

Poprvé, když jsem se do tý fikce pustil, tak jsem napsal vlastně všechno úplně špatně. (Sára měla s tátou čarovat moje halucinace kreslením do knihy a dělat woodoo, na konci si měla celý text strčit víte kam.) Tohle jsem psal v blázinci, doktoři se Vám tam nevěnují a tak jsem čas trávil autoterapií. Pro ilustraci zde zazní Zpráva z Bohnic, to nesmyslné peskování ohledně píčovin, co Vám má vymejt mozek do té míry, že v kombinaci s medikací přestanete přemejšlet a proti tomu můj argument: “Já si pořád myslím, že mě miluje.” Na jinou otázku na vizitě se mě před zraky spolupacientů zeptali, jestli vím, proč tam jsem a jestli jsem se polepšil, povídám: “Polepšil? Já jsem jenom (!) trucoval!” “Trucováním se odtud brzo nedostanete...” Bylo mi řečeno a opak byl pravdou, Sářin seriál zejména, vstupy mojí mamky do celé kauzy a nad desítku přátel i lidí z katedry, kteří za mnou denně chodili to trucování podpořit, mě dostaly z blázince za tři týdny. U soudu se divili, že mě s diagnózou paranoidní schizofrenie chtějí pustit z ústavky tak brzo a že to ještě neviděli. Řekli, že mám náhled a není důvod mě v léčebně držet, což byla jejich výmluva, neměl jsem nemoc, kterou mě označili, ani vinu, za kterou jsem pykal.

Myslím, že je nejvíc vyděsil ten Sářinej seriál a to, že jsem přesvědčenej, že mě miluje, rozpracovanou verzi knihy jsem s doktory sdílel, na to neexistuje pro ně bezpečné řešení, buď jsem mohl dokázat, že mě svou tvorbou týrá, (což nebyla pravda, ale mohly se bát i opaku pravdy) nebo jsem mohl dokázat, že mám pravdu, že mě miluje, mohl jsem případ zveřejnit a věc by se řešila s ní a bylo by téma, jak se se mnou jako s pacientem zacházejí a věřte, je to totální vězeňský režim. Do toho máma prolomila se svými delšími prsty mafiánské vztahy opanovávací ústavní léčbu a báli se jí, protože mohla celou tu jejich frašku na vyplazování jazyka, když polykáte prášek, zrušit. Moje trucování jsem zároveň podpořil svojí skladbou Zprávou z Bohnic, která byla z mých zdaleka nejposlouchanější, jednu verzi s tisíci shlédnutími jsem po roce z kanálu odstranil, protože mě štvalo, že je úspěšná.

Musím se po letech vrátit k incidentu, za který jsem byl souzen, vyplývá z něj, že já a Sára nestojíme proti sobě, ale skutečně proti něčemu třetímu, dá se tak dovodit z gest a z emoce.

Jednak nechápu, proč mě časopis INK na tu akci zval, když mě po doznění výstupů vytáhli za Liberál, v kterém čtení bylo, říkali mi, že jsem kretén a že mám okamžitě odejít. Tak mě nezvěte, no... A nečtěte proboha všichni o mně...

Všechny čtení byla o mně, bylo tam jedno o rozchodu s bejvalkou a o tom, jak o tom spisovatel napsal povídku a skončilo to tak, že ho držela na zemi pod krkem podpatkem, jiná byla o tom, že partner objevil způsob, jak se udělat a nevystříknout, což byl odkaz na náš nápis na zdi 'sucháč', který napsala na zeď u nás na bytě Sára po tom, co jsem jí říkal, že kluk když posiluje podpánevní svalstvo, tak se může udělat víckrát, v povídce se říkalo, že si užívali v páru celé dny, ale partner neměl peníze a ona mu věřila, když zjistila, že otěhotněla, protože to nebyl covid test, ale těhotenský, který byl pozitivní, musela s pláčem na potrat a partnera raději opustila, nejvíc mě bavil Sářiný text, který byl o tom, že někdo konkrétně o ní vydal bestseller z totálních bludů a že to vyvařil úplně z ničeho, říkala: “Nestalo se nic! Doslova: Nic!” pak napsala, že aby ušla bulvárním obtěžováním, tak se odstěhovala do Brazílie, protože nesnesla, když se na ní dívali v metru a ptali se, jestli je to ona a jestli vůbec stojí za to.

A za to, že jsem na to čtení o mně šel a kde mě evidentně šikanovali, mě zavřeli. Ještě dali jako přídavek povídku o Kratině od neznámého autora, která sere kde může a nakonec si vyhoní s kamarádem v šatně a žádný exkrement po sobě neuklidí, po cestě do školy se pobleje celá třída ad.

Ale stihli jsme se pohádat, což nás oba omlouvá:

“Řekni jednu věc, co mám udělat, aby to celý s Tebou už doprdele skončilo!” řekla Sára, když mě vyvedli za kavárnu.

“To není tak jednoduchý.”

“Já jsem v pohodě, ale mojí mámu, to celý už pěkně sere. Máš rád svojí mámu? Jednu věc...”

“Pojď se mnou ven...”

“Há, to nemusim! Honzo odejdi. Otoč se a odejdi.”

“Ne.”

“Jestli má mít nějakou váhu to, co jsi psal, tak se otoč a odejdi.”

“Ne. Píchaj mi do prdele sračky.”

“Jednou měsíčně... Pomohlo Ti to?”

“Sáro prosím.”

“Ty jsi největší chyba v mým životě!” zakřičela a praštila do mě oběma rukama.

“Vždyť bych mohl říct to samý...” řekl jsem tiše a zakroutil hlavou.

Pak se zarazila, otevřela smutně pusu, dost smutně a na dlouho a až za chvíli řekla: “Odejdi.” smutně.

“Ne, já to chci vidět.” řekl jsem chladně.

“Chtěl jsi mě změnit? Změnil jsi mě.”

“Ale to jsem nechtěl.” Řekl jsem a kroutil smutně hlavou.

Nevím, jestli mi i řekla, že Ďábla rodit nebude, to jsem si mohl domyslet, když mě stíhaly stíny. Myslím, že mi nakonec ještě jednou poprosila ať odejdu, myslím i, že byla o poznání smutnější, nakonec na mě žalovala policajtům, po dlouhé chvíli, kdy byla v Liberálu a její kamarádi mě drželi před dveřmi. Když odcházela vyzvali mě jménem zákona, abych stál, ale já šel a tak mě zpacifikovali. Přátelům zavelela, aby si na ní dali drink a když jsem ležel na prsou, tak svérázně odkráčela.

Já na ní ale mrkl! Když jsem řekl: “Vždyť bych mohl říct to samý!”, což je zároveň dvojznačná věta, tak jsem několikrát mrkl jedním okem. Pak jsem kývl, aby pochopila a obrátil oči v sloup, abych zapomněl. Neomlouvá to mě, měl jsem přitom v tváři škleb a ty oči v sloup mohly být projevem bolesti a mohl to být jeden velký reflex, ale Sára to pochopila jako gesto a proto jí to vyrazilo dech, smutněla a střídala nevěřící pohled na mě se smutným pohledem do země. Pak napočtala do devíti a rozhodla se.

Nechala mě proto mrknutí zavřít, protože jsme najednou nestáli my dva proti sobě, ale my dva spolu proti něčemu třetímu, já žadonil, že to chci vidět, mučednickou roli jsem si vybral a Sára v tom byla se mnou a ušpinila si ruce křivým obviněním.

Bojujeme stále, my, ne mezi sebou, ale spolu.