Harmonizace šílenství - Kapitola dvacátá pátá
Stroj času
Kniha zůstala různě po přátelích, téměř beze ztrát, jen chyběl tenhle fiktivní dialog, který jsem teď rekonstruoval.
V roce 2023 na Velikonoce jsem se teprve probudil z hypnózy. Štochl se mi nejednou posmíval, že jsem “Pán spirál” a říkal potom: “Spi dál...”, pojďme se podívat na krátký úvod a dále ke vzpomínce, prozatím jen na ten den.
Alchymisté podnikali, skrze látky a jejich míchání mezi sebou, pochopení sebe, aby i moudře pochopili, že každý kámen je kámen mudrců, úkol byl prostě totiž řešitelný jen na symbolické úrovni, a tak alchymie prohlubovala duchovní putování skrze psychotické projekce v laboratoři.
Hanuš Bartoň se mi posmíval, že pro cestování časem není potřeba překonat rychlost světla, ale rychlost růstu vlasů a že mi jí nějakou dobu počítá. Výsledek mi neukázal, ale odpověď jsem měl hledat v blockchainu.
Jednou mi poťouchle naznačil, že jsem o koroně smrděl, a že to vypadalo jako od spermatu, ale byl to chlor, protože jsem si ho lil do vany a byla to tedy dezinfekce. (Což vzniklo prostě tak, že mi došel toaleťák, tak jsem se musel od bobků mýt a tak jsem čistil vanu od hoven a na ruce jsem i stříkal.)
Řekl jsem mu, ať mi odpověď neukazuje, že by ho prolomení tajemství z mých materiálů mohlo udržet při životě a vyléčit mu rakovinu a že za pokus to stojí.
On mi to řekl přesně, ale já obrátil oči v sloup, abych zapomněl. Vědět, že něco vědět nemáte, je prokletí, ale dá se hypnózou naplnit a využít.
Bartoň mi toho na hodinách řekl hodně, někdy se smál, že jsem rozbitím mlýnu “heknul Windowsy a kousnutím do mámy jsem heknul Apple”, naučil mě, že moje hudba funguje nejen jako poslechový materiál, ale i jako alchymie, protože se nepokouším jen o kámen mudrců, ale mám i stroj času a svého Golema.
Říkal, že důkaz našel, ale že nenašel odpověď na otázku 'Jak se to stalo'.
Správně mi řekl, že na cigaretovém papírku to nebude fungovat, ale že mám použít pergamen. Byla tu možnost, že kdyby se mi povedlo Pepu včas (de)aktivovat, tak by podle pověsti byl někdo uzdraven, ale to jsem nemohl, nevěděl a nechtěl.
Později jsem Pepu jako Golema vyvolával, po Bartoňově smrti, pro tuto příležitost si můžete najít skladbu “Obecná teorie naivity”, která je mým počinem pojmenování Boha a to ne nadarmo, ale k vytvoření Golema, kterého nechám v minulosti vykopat červí díru.
Později mi došlo, že jestli je Pepa Golem, tak vznikl z hlíny, kterou jsme vynosili z díry k pokladu a jde tedy o zcela absurdní příběh o Stvoření, v kterém mě ovládl vlastní Golem, abych ho uhnětal. Na pergamen jsem napsal jméno z mé skladby. Byl jsem rabi Léw, po dědovi.
Skladbu jsem udělal z té, která byla věnovaná Sáře, z Dodekafonní sonáty, ale otextoval jsem jí na hotovou Degenesis.
Byli tu ty vhledy přátel do mého prožívání, v té části večera, na kterou jsem si při hypnóze zakázal myslet a pak jí vytěsnil do prostoru, který ve mně žil, ale já ho neviděl. (Schíza.)
Po Bartoňově smrti jsem z blázince psal na BIS mail, kde jsem chtěl společnost varovat před nebezpečím, které trhlina v čase představuje a tehdy jsem o večeru, kdy se o mně bavili, napsal:
'Vypadalo to, jako by si povídali o filmu, který o mně viděli:
Nejdřív se smáli a říkali sborově: "Tys splet klíč!"
Jonáš se mě doslova zeptal: "Víš, co je kámen mudrců?"
"Díl Harryho Pottera."
Zasmál se: "To bude teprve až Ti dojde že je to díl z (!) Harryho Pottera."
"Byla jsem hodně jiná, až mě překvapilo, jak jsem jiná."
"Zeptáme se ho."
"Nenene počkej..."
"Nejde udělat chyba. Pamatuješ?"
"Ale."
"Až přijde čas, tak si na to vzpomene."
"Dobře dobře, potřebuje podpořit."
"Honzo, představ si, že píšeš román o Sáře."
"Dobře?"
"A že se v tom románu snažíš dokázat, že Tě Sára miluje."
"To nevím proč, ale dobře..."
"Byla by rozpustilá 'Honzóó, ty jsi zase dělal xy.' Nebo by řekla: Chceš mi říct, že ses vykašlal na xy protože."
"Myslím, že je jasný, co by řekla Sára."
A oni řekli: "Bylo to prostě moc dlouho no."
"Ale když by šlo o mě..." A usmál jsem se na ní.
"Ahááá, ahá, to je ten druhej klíč."
"On ví kdo jsi!"
"Tak nevim no." Řekl jsem.
"A to je to peklo." Zasmáli se.
"Ale byla jsi na konci."
"Sára má dva klíčéé." Posmíval se Jonáš.
A pak mi řek: "Dostaneš se do světa, kde bude každá druhá holka Sára, ale nebude to Sára, je jen tahle Sára, ale má dva klíče, rozumíš? Budou říkat, že jsou tři, ale na ně se vyser, jsou dva, ne tři, dva."
Sára nejdřív řekla, že to bere na sebe, že řekla, že byl táta debil, což vůbec není pravda a o mrtvejch se mluví jenom v dobrým.
Pak Sára říkala: "Ne, já přemýšlím, jak to mám říct... dobře, áá: přišli dva Honzové."
O dvou Honzech Vám povím později, jeden měl být hromádka neštěstí a s jedním byla prdel.
Já jsem dokonce řek, že jsem v pohodě, ať si dál povídaj o tom, co udělám, že si jdu lehnout.
Pak mi Jonáš řek: "Představ si, že píšeš skladbu...dobře, představ si, že budeš psát skladbu. A bude Ti na ní hrozně záležet. A uděláš úplně miniaturní chybu, která obrátí všechno naruby a celá se ti tím rozesere. Tak jestli se Ti něco takovýho stane, dodělej jí, je skvělá a nikdo jí nebude poslouchat, ale bude skvělá."
Pak sborově zpívali: "sedum dum dum dum dum dum dum sedum dum dum dum dum dum dum. Se zvratným se."
Pak Sára řekla: "Každá holka touží po tom, aby se do ní zamiloval ďábel."
"Jak to myslíš?"
"Protože díky ní to pochopí."
"Honza ale není ďábel, na to byl moc roztomilej. A on to ví, a on to ví, říkal to."
"Ale ta scéna, jak se s ní chce vyspat a neví, jak to má otočit, tak si sedne do postele..." a výprsk smíchu.
Taky řekli, že s Čoudelkou to bylo to nejnemyslitelnější spojení, že bychom se oba věčně trápili.
Chvíli to vypadalo, jako že se mi to povedlo jenom skoro, litovali zesnulého Hanuše Bartoně a říkali, že jsem byl blízko, ale snaha se cení.
(Jonáš) "Ale Honza to vodnes.. A je to skvělý, ta hudba byla skvělá. Je to skvělý..."
(Sára) "Honza za to nemůže, on jen nevěděl, jak to má."
A taky: "Ale nes to dobře, já kdybych zjistila, že jsem Daliborek, tak skočím z mostu. Honza se oklepe a jde dál."
Sára myslím řekla, že se jí nejvíc líbila Bagatela o několika málo tetrachordech, Cesta a Obleva.
Taky říkala, že tenhle příběh nás všechny napořád změnil.
A smáli se, že jsem z "rande" v knize vynechal, že jsme zmokli jako slepice. Prostě jsem si víc pamatoval o čem jsme povídali.
Pak ale někdo zavolal na Sáru, ona šla do pokoje a přinesla se smíchem notebook a zahlásila happyend.
Já poslouchal celý večer jen na půl ucha. Věděl jsem o dobrém konci. Když se z notebooku mým hlasem ozvalo, že si mají vzít sluchátka, přišel se mě Jonáš zeptat, jestli spím. Věřte nebo ne, řekl jsem, že spím. Svým způsobem to byla pravda, žili jsme můj sen.
Sára si ještě nechala vysvětlit, co je to ta subharmonická řada a hrozně jí rozesmálo, že je to neexistující pravej opak toho, co zní všude.
Pak na notebooku vyrobili důkaz, o kterém vám povím později.
"Tornádo? Tornádo??" divil se Jonáš.
"Tornádo...!"
Chvíli se báli, že jsem to udělal přesně naopak a namísto záchrany to znamená zkázu, časová smyčka zamotá člověku hlavu, pak se ale zamysleli a řekli, že to funguje.
To mě popravdě nějakou dobu znepokojovalo.
Pak se domluvili, že mě půjdou hledat.
Večer skončil sborovým zvoláním: "Já chtěl složit opus magnum, vole!"
Byli rádi, ale říkali, že mi to nezáviděj a je jim to líto, Sára říkala, že to vydrží a že po takový době si vzpomenout je výkon a taky říkali, co je v životě nějakých pět let.
Sára i přiznala, že pusa byla překvapivě dobrá a že mi stál, takže ví, že nejsem na kluky.
Přišlo i na řeč o kurzech v Kroměříži, Sára doslova řekla, že Ondřej Štochl je totální psychopat a sektář a že mě totálně zmanipuloval. Ale já ho mám rád. Nedávno jsem mu volal, sice se mýlí, ale nemyslí to zle.
Nejvíc se jim líbili naše hodiny s Hanušem Bartoněm a Sára se málem rozbrečela, když jsem na jedné 'přepnul do modu upřímnost.'
Bartoně obdivovali za to, že hádanku rozlouskl.
S notebookem se pak hrozně nasmáli.
Sára vyslovila myšlenku, že by si mohla vzít kameru, sestavovat to znova z výpisek by bylo obtížný.'
Ve znamení téhle vzpomínky jsem byl šťastný a věděl jsem, že nejsem sám.
S Čoudelkou to vypadalo dobře a já myslel, že mám klíč, viděli jsme se hned po Velikonocích a došlo na postelovou scénu, na tu které se smáli, sex nebyl, jen byla rozpovídaná a já si do postele sedl.
Ohledně toho povídání jsem byl šťastný, protože Čoudelka na mě několik let nepromluvila, a teď to šlo, najednou to šlo a já myslel, že skončila dlouhá kapitola a já budu šťastný s ní. Šli jsme pro součástky na robota a prosmáli jsme celou cestu.
Já nevěděl, jak to udělat obráceně, tak jsem si do té postele sedl, čemuž se právě smáli a pak jsem se málem vyslovil, protože mě posadila do křesla a ukazovala mi součástky na robota a na rezonanční obvod. Řekla:
“Stroje žijú, a sú zlaté.” a pak: “Já som diabol.”
“Já jsem taky ďábel, Čoudelko, ale nevím, proč by ďábel nemohl milovat!”
“No. No...” a koukali jsme na sebe.
A já? Jeden krůček... Nakonec jsme si dali dobrou noc po Messengeru se slovy: Ona: “Miluju spinkat.”
Já: “Spi... a miluj!”
A na to poslala smutného smajlíka.
Blíž jsem tomu nikdy dřív nebyl, chtěl jsem jí políbit, ale bál jsem se, chtěl jsem říct jednoduché: “Miluju Tě!” a byl jsem několikrát o milimetr vedle, s tritonem to nejde blíž.
Někdy bych to holce říct chtěl, ale když to máte říct naopak? Neřešitelné, alespoň bez odvahy udělat krok. Zkusil jsem si alespoň sednout do té postele, byl jsem jako holka.
Tím jsou ty skladby tak prokleté, dostanete se až k němu, blizoučko...
Sáru jsem přitom viděl ale už úplně všude, čekal jsem, kde se objeví, aby ukončila smírem tohle martirium.
Po rande s Čoudelkou jsem Sáru viděl doopravdy, jednou, u autobusu, ale šel jsem dál, jen mě to zaskočilo.
Každou holku jsem ale vždy jindy pečlivě kontroloval, jestli nemá Sářiné rysy, před a po rande mi to způsobovalo doteky na srdci a doufal jsem, že by to mohlo něco rozdmíchat, asi osmi z těch, které mi Sáru připomínali alespoň trochu, jsem pod heslem “Jdi za svým srdcem!” oslovil a zeptal se, jestli se neznáme.
Sára totiž vzpomínala i na to, že jí přece nebyli podobné, ale když jsem si to pamatoval i já, tak jsem naplňoval proroctví.
Zrodil se s Kamenem Mudrců ale i pro mě důležitý expresionistický jazyk, po nezdařené skladbě jsem komponoval znovu a povedlo se mi složit zmiňovaný Bludný kruh. A protože byl extrémně silný, hrozně se mi při něm ulevilo.
S Čoudelkou jsme měli hezkou a významnou chvíli a vzpomněl jsem si na zatajený večer a věděl jsem, že jsou se mnou, po krátké hádce s Čoudelkou jsem chvíli i tak žil docela šťastně a ty signály u srdce trvaly ještě příjemnou chvíli.
Nakonec jsem vyhodil prstýnky a Čoudelce jsem řekl, že jsem je hodil do Mordoru, odepsala, že jsem šikovný, byly v ďouře a táta slavil 55 a prožili jsme krásný “Návrat krále” (Korunování mého táty) v rodiném kruhu.
Pro tento čas pro ilustraci nasdílím zmiňovanou “Obecnou teorii naivity”, kterou jsem vyvolával Golema. Na Youtube kanál přikládám text na pergamen, tisknul jsem v tiskárně na nalepený pergamenový papír na A4.