Harmonizace šílenství - kapitola druhá

Rande

https://youtu.be/j0KieHJZTyY

Píše se osmý duben, měsíc a půl před mý vyvrcholením. Bulím už čtyři hodiny a bleju na sebe osmé pivo. Telefon přede mnou leží rozflákaný, brýle také, triko mám skrz na skrz probulené a problité, slzy jsou na celém obličeji a hlava čerstvě oholená úplně do hola. Nevypadám nikterak dobře. Mám den před zkouškami, nenakomponováno ani ťuk. Ze školy mi volali, že bude nejlepší školu přerušit, nasbíral jsem svou nekázní tolik neklasifikací a neomluvených hodin, že by mě museli vyhodit a nebyla šance, že bych si klasifikaci doplnil. Je to nespravedlivé, jsem nejlepší skladatel na škole, a to profesorů včetně, uvažování kteréhokoli jiného studenta Pražské Konzervatoře mému nesahá ani po kolena, dokážu tvořit díla životná, osobitá, originální, po stavebné stránce až geniální, zároveň přístupná a sdělná. Měl bych být výstavní student! Se svým IQ 152, se svými opusy, se svým nadáním, se svými myšlenkami a názory, se svou erudovaností a zapálením pro problematiku komponování, ovšem neděje se to. Systém mě obtěžuje! Vyžaduje ode mě věci, které neuznávám, mám problémy s jakoukoli formou diktátu, jsem obtěžován školní docházkou, osnovami, nejapností a socialistickým realismem profesorů. Z práce jsem dal nedávno výpověď, nezvládal jsem jí. Rodiče mě vyhodili z žižkovského bytu, v kterém i přesto nacházím útočiště. Rok jsem téměř celý prosral strachem z maturity, odporem vůči systému, leností a teď to bouchlo. Zničil jsem sochu!

Socha rudoarmějce stála na novostrašeckém náměstí od roku 1957 a byla vztyčena jako poděkování za VŘSR.

V roce 1957, kdy si u nás ve Strašecí komunisté dělali tuto nechutnou agitaci, kterážto nikterak nesouvisela s padlými vojáky za druhé světové války, nýbrž byla čirou propagandou zločinného režimu, byl můj děda, Pavel Levý, zavřený v uranových dolech za protest proti násilnému potlačení maďarského povstání. Celý život si nesl z kriminálu trauma a zemřel na rakovinu, která mohla mít původ právě v těchto radioaktivních dolech. Komunismus byl vskutku rodinným traumatem.

Do maďarských civilistů střílel maršál Koněv, jeho socha stála v Dejvicích a vzbuzovala podobné emoce jako socha rudoarmějce s pionýrkou ve Strašecí. A tak jsme jednali.

Když za mnou v sobotu šestého dubna 2019 přišel brácha, že už chce dlouho sochu zničit, byl jsem více než pro, měl jsem vztek na celý svět a tento projev agrese mi měl dočasně ulevit. Dohodli jsme se na noční hodinu a vyrazili jsme s palicí a dostatečně velkou taškou na třicetikilovou hlavu na lov. Když brácha ve tři ráno tloukl palicí do hlavy skoro třímetrové sochy na dvoumetrovém podstavci, rozléhaly se rány po celém náměstí. Já čekal dole až hlava spadne, stačily čtyři silné rány do hlavy a bylo hotovo. Cestou domů s hlavou jsme se smáli, doma jsme hlavu uložili do dílny na polici a dali jsme si pivo. Třásly se mi ruce a chvěl se mi dech, měl jsem strach, přesto jsem se však dlouho necítil lépe. Něco jsme dokázali!

Dva dny na to jsem byl poblitý v panické atace na bytě na Žižkově, kde mě kamarádi i přesto, že už jsem neplatil nájem, nechávali často přespávat. Začal jsem bulet sám na prázdném bytě, po dvou hodinách se mě snažil utěšit Matěj, který přišel do nejhoršího a říkal, že bude všechno dobré a Andrej na mě posléze zavolal své ruské kamarády, kteří byli prý podle jeho slov také v prdeli. Nerozuměl jsem jim ani slovo, jen vedle mě seděli a koukali na mě a já pořád řval a blil na sebe hodiny jedno pivo za druhým. A pak… Světlo! Přišla Ona!

Vyděsila se, když mě viděla holohlavého, poblitého s očima rudýma jako krev a slyšela, jak bulím.

„Příteli, ty nevypadáš dobře!“ prohlásila zděšeně Sára.

Jen jsem se na ní podíval a pak zavelela: „Umejt, pojď!“ a podala mi ruku. Nechtěl jsem, loknul jsem si znova piva, ale naléhala: „Pojď!“

I jsem šel, zvedla mě ze židle a vedený za ruku jsem se motal do koupelny. Pak jsem se svlékl a úžasná Sára mě osprchovala od zvratků.

Matěj mi půjčil čisté triko a dal mi pít kolu a za pár okamžiků jsem ležel na břiše v posteli a Sára mě utěšovala a hladila po zádech. Tenkrát jsem se neodvážil se otočit a obejmout jí, ale bylo mi dobře. Zachránila mě a zvládla to skvěle!

Nejen, že jsem se vzbudil druhý den brzo ráno s krásným pocitem a bez kocoviny, ale měl jsem chuť i už od osmi od rána tvořit a dokázal jsem takřka nemožné: Za šest hodin jsem napsal sedm minut dobré hudby, byť teda jen skici. Na zkouškách prošla ten den za 2, přestože skladba nebyla hotová a nebyla dobře zanotovaná. Za něco stála a já za ten dobrý pocit, energii a chuť tvořit a inspiraci k tvorbě choval vděk jedině Sářinému nejkrásnějšímu „Umejt!“, hladění po zádech a utěšování a rannímu něžnému obejmutí.

Ze skladby vznikne mimochodem až za osm měsíců hotová dvanáctiminutová skladba s názvem opus 7 pro klavír, ke které se ještě jednou odkážu, skladba o smíření všech protikladů, které ve dvanáctitónovém prostředí vznikají.

Cítil jsem se naprosto strašně i strašně krásně, tak jako to má každý, kdo je zamilovaný. Bylo to ve mně už dlouho, ale nemohl jsem s tím nic dělat: Na Sáru jsem jednak ani trochu neměl a jednak jsme spolu bydleli, takže to bylo značně zablokované. Teď to ale mělo být dobré, měl jsem za co být vděčný a bylo Sáru za co pozvat na kafe, aniž bych se jakkoli prozradil. Mohli jsme spolu strávit nějaký čas, aniž by to bylo najednou rande a já měl navíc novou historku, která Sáru, jako spisovatelku, hrozně bavila. I jsem jí pozval za to, co pro mě udělala toho týdne v pondělí 8. dubna, do Paralelní Polis. O místě jsem nepochyboval, bylo obrazem mé životní ideologie. Kavárna, kde berou jen krypto, pořádají zde kulturní akce a přednášky o anarchii a „State-free“ spolek, který v sobě spojuje umění, společenské vědy a moderní technologie.

Sáru hned na začátku zaujala věta slečny, která nás měla obsluhovat, že neberou koruny, nýbrž pouze BitCoin, LiteCoin nebo Monero. Byla to pro ni úplná novinka. Objednala si myslím malinovou limonádu a já kafe americano. Hned v první větě se mně zeptala, jak to vypadá s tou sochou a já měl na půl hodiny vypravování vystaráno, Sára se přitom všemu smála a bylo všechno v pořádku, jediné, čeho litovala, bylo, že o mně nemůže napsat, protože by mě možná zavřeli.

První, co jsem však udělal, bylo, že jsem poděkoval za to, jak se ke mně zachovala a řekl jsem, že si toho moc vážím, hned potom jsem se pustil do vypravování.

Co jsem vyprávěl?

Vyprávěl jsem historku a zde jí opíšu obšírněji:

Začnu od začátku. Do akce rudoarmějec jsme s Frantou sice chtěli zapojit i bráchu Vojtu, ale ten toto odmítl po zkušenostech se svými minulými průšvihy. S Frantou jsme měli to štěstí, že když jsme dorazili na náměstí, projela tudy státní policie, byla to náhoda, ale měli jsme kliku, že jsme nevyrazili o několik minut dřív. Pak už šlo vše jak po másle. Stačilo párkrát udeřit a bylo hotovo. Rudoarmějec nebyla ale jen dvacetiminutová záležitost, navazovali na ní konsekvence, které byly neméně úsměvné. Ráno po tom, co jsme sochu zdemolovali, zvonil na náš dům místní bezdomovec Luboš Šimek, novostrašecká hovorná postavička, s obvyklou prosbou o několik drobných a tentokrát s exkluzivní zprávou. Nějací vandalové prý zničili na náměstí sochu rudoarmějce. Máma mu na to odvětila: „Víte co, já jsem ráda! Já měla v těch letech, co to tu stavěli, zavřeného tátu!“ To ještě nevěděla, že stojí od uražené hlavy sochy deset metrů. Táta toho dne slavil narozeniny, brácha mu chtěl nejdřív ukázat hlavu, ale řekl jsem mu, že by tátu nejspíš klepla pepka. I jsme oslavili s taťkou v komorním rodinném obsazení narozeniny a brácha nic neřekl, po několika hodinách to ale nevydržel, když o rudoarmějci mluvila mamka, že prý mu někdo v noci ulomil hlavu. Brácha řekl myslím tehdy toto: „Chceš se tam jet podívat?“ I jeli a máma se hrozně rozesmála, když viděla panáka bez hlavy: „Von fakt nemá hlavu!“ podivila se. Na to řekl brácha: „No, to jsme udělali my s Honzou.“ V ten okamžik byla mamka na rozpacích, nevěděla, jestli má nadávat, nebo se dál smát, lapala po dechu a začaly se v ní prát emoce. Nevěděla, jestli si z ní brácha dělá srandu, nebo jestli to myslí vážně. Když pochopila, že si brácha srandu nedělal, zachránilo nás oba, že toho dne ráno mluvila s oním místním bezdomovcem a řekla, že je ráda, že to konečně někdo udělal. Po těch slovech by jí svědomí nedovolilo při nás nestát. A tak, když dorazila s bráchou domů, promluvila si s tátou a přišli za mnou do pokoje, že prý vědí, co jsme udělali, že viděli hlavu v dílně a že jsme jejich a že nás v tom podporují. Na jednu stranu mě to překvapilo, mohl z toho být opravdový průser, na druhou stranu jsem je znal, a tak jsem zas tolik překvapen nebyl.

Máma šla toho týdne na návštěvu k mamince Markéty Toužimské, která si měla brát Péťu Saka, místního policistu. Všichni řešili rudoarmějce. Péťa byl přítomen a diskutoval o okolnostech případu. Věděl, že to byla právě naše mamka, kdo dal v květnu 1998, myslím, při příležitosti výročí osvobození, návrh na odstranění sochy. To byla pravda, mamka tehdy napsala, že by měla být socha odstraněna, že Strašecí osvobozovali Vlasovci a že byla socha postavena v roce 1957 při příležitosti výročí VŘSR jako úlitba komunistického režimu, nikoli jako poděkování zachráncům od nacistů. Celý pomník byl tedy lživý. Napsala dále, že se jí to osobně dotýká, protože byl v té době její tatínek zavřený v uranových dolech. Návrh byl ale tehdy zastupitelstvem bohužel zamítnut. Péťa říkal, že městská policie uveřejnila záznam z kamer, jak mladíci jdou do ulice Aloise Jiráska i s hlavou. Péťa říkal, že hlavně se nesmí hlava u nikoho najít, že to by byl přímý důkaz, mluvil o obecných podmínkách, kdy může být u někoho provedena domovní prohlídka a že se nesmí nikdo přiznat.

Řeči o domovní prohlídce mamku zarazily. Péťa říkal věci mimochodem, jako bychom je neudělali a celý rozhovor probíhal prý v hypotetikálech: „Kdyby byla prohlídka, kdyby se to u někoho našlo, kdyby to udělali kluci, kdyby se to rozneslo, kdyby to tak bylo, kdyby, kdyby a kdyby…“ Jediný, kdo nemluvil v podmiňovacím způsobu, byl čas od času strejda Jirka, který dokázal říct například větu jako: „Ten Váš Pavel nebude moct vytáhnout boty z domu, Martino!“ Natvrdo, bez “kdyby“, bez hypotetikálů, jako by mu to bylo jasné a jako by nechápal hru na skrývání, hru na tajemství a hru na to, že jsme to neudělali. Ten den mamka zorganizovala akci, okamžitě potom, co přišla, řekla, že musí hlava pryč, že přijde policie. Než se však k tomu dostanu, vypíšu zde ještě několik momentů, které jsme se sochou jako rodina zažili.

Kromě toho, že mamka podala návrh na odstranění, se mělo dít se sochou ještě toto: V roce 2006 podala novostrašecká ODS návrh na přestavbu náměstí. Socha měla být podle nového plánu odstraněna, jako vysvětlení bylo v návrhu napsáno, že socha nemá žádnou uměleckou hodnotu a historicky jde o klam a lež, s Novým Strašecím a jeho osvobozováním neměli rudoarmějci nic společného. Jediný boj, který zde rudoarmějci svedli, byla bitva o místní lihovar Na Slovance s vlasovci. Rudoarmějci slavně zvítězili, opili se, a poté zemřeli při autonehodě. Proti přestavbě náměstí byl tehdy taťka, ne kvůli soše, nýbrž proto, že náměstí mělo být celé vydlážděno žulou, což bylo nebetyčně drahé a mělo být hlavně pokáceno několik vysokých, krásných, starých lip. Za celou věcí stál navíc nadmíru podivuhodný Jakub Kleidienst, tehdy starosta Nového Strašecí, ten Jakub Kleidienst, kvůli kterému zřejmě nebude za desítku let zvolen prezidentem akademik Drahoš. Zastupitelstvo přesto návrh odsouhlasilo, proti nebyl ani komunistický zastupitel Thuma. Nikterak ho nečílilo, že bude socha odstraněna. Proti byl jen katolík Kotyk, protože to považoval za zlodějnu kvůli osobě pana Kleidiensta, a protože mu bylo líto lip, které by se kvůli přestavbě náměstí musely vykácet. Zdržel se hospodský Kinkal. Taťka byl proti přesto, že mu jako katolíku Kotykovi přislíbili, že na místě, kde stál panák, by měl stát místo něj sv. Jan Nepomucký. Když město odsouhlasilo s poměrem víc než 85 % přestavbu náměstí, novostrašeckému lidu po čase došlo, že to znamená vykácet lípy. Zvedla se občanská nevole, kácet stromy na náměstí bylo pro lid nemyslitelné. A když to zpozorovali novostrašečtí politici, uspořádali proti vykácení lip demonstraci. Organizovali a účastnili se jí i ti zastupitelé, kteří odsouhlasili návrh na vydláždění náměstí, jehož podmínkou bylo lípy vykácet. Právě ti pokrytci, kteří způsobili tento problém, měli stát ve Strašecí na náměstí na demonstraci, na kterou přišlo půl města, řetězy se přivazovat ke stromům a skandovat „Zachraňte lípy!“. Právě tito organizátoři akce měli posléze díky tomu vyhrát volby! A taťka? Jediný, kdo bojoval za záchranu politicky a hlasoval jako jediný proti jejich vykácení, se do zastupitelstva již nedostal. Nicméně pozitivní je, že Kleidienstovi přestavba náměstí nevyšla, lípy byly zachráněny a spravedlivým, kdo upřímně a pravdivě bojovali, budiž od Boha přáno. Další zábavný moment se sochou byl, když mamka pozvala na besedu na základku, kde byl mimochodem ředitelem bývalý bolševik, Augustina Bubníka. Na základce měl tento hokejista, trenér finské reprezentace, politický vězeň a politik ODS veliký úspěch, uměl děti zaujmout. Po besedě ho mamka vyfotila u pomníku rudoarmějce, Augustin Bubník se o sochu opřel, jako by jí chtěl shodit a o Bubníkově návštěvě vyšel článek v Raportu, rakovnickém týdeníku, kde pod touto fotkou stál Bubníkův výrok: „Tuhle sochu chci zbourat v hlavách dětí!“ To ještě nevěděl, že Ti, v jejichž hlavách byla socha zbourána, sochu skutečně zbourají.

Vrátím se teď ke zmíněné akci: hlavy jsme se měli zbavit, ale ne na dobro, mamka proto zavolala bráchovi Vaškovi, že něco naléhavého potřebuje, ale nemůže mu říct co, že přijede se mnou a potřebuje se na něčem domluvit. Vašek se celou hodinu strachoval, co se děje a spadnul mu kámen ze srdce, když jsme u něj na bytě vybalili hlavu. Strašně se smál! Říkal, že se bál, jestli se nestalo něco tátovi, nebo co se děje, ale že opravdu nečekal, že k němu vezeme důkazní materiál a nemůžeme mu to říct po telefonu. Domluvili jsme se takto, hlavu nesměl nikdo najít, nemohla tedy být u Vaška na bytě, ani doma. Zahodit jsme ji odmítali.

Zato u mámy v práci, ve státní správě na Úřadu Průmyslového Vlastnictví by ji nikdo nehledal. Druhý den jsme tedy vezli hlavu na ministerstvo v krosně, nesl jsem jí přes úřad do kanceláře a musím říct, že mi to dalo opravdu zabrat, protože vážila několik desítek kil. Máma říkala, že jí na úřadě bude dobře, protože je tam plno bolševiků, že bude mezi svými.

Domovní prohlídka však naštěstí neproběhla, měli jsme ale všechno pojištěné pro každý případ. Příběh o tom, jak rebelům maminka pomáhala schovat hlavu sochy rudoarmějce na ministerstvu do své kanceláře, tímto končí, ne však příběh o hlavě a rudoarmějci.

Nejprve chtělo město panáka tajně opravit.

Tajně proto, že se v té době zrovna řešil Koněv v Dejvicích. Ten Koněv, který potlačil povstání, kvůli kterému seděl v kriminále děda.

Tamní, dejvičtí, zastupitelé Koněva chtěli odstranit a museli být schováváni na tajných místech, protože se jim vyhrožovalo zabitím. To by bylo, aby Nové Strašecí zrovna v době, kdy se jedni zastupitelé schovávají na tajná místa, protože chtějí komunistickou sochu odstranit, vypisovalo výběrové řízení na opravování sochy rudoarmějce na náměstí postaveného na poděkování za VŘSR. Takovou ostudu by město stěží ustálo. Zavolali proto sochaři, aby sochu opravil. Sochař opravu dělat nechtěl, řekl si proto o mimořádně vysokou částku. Prý by to udělal za 495 000,-.

Stalo se to snad náhodou, ale dozvěděl se o tom jiný sochař, který dělá busty jako přivýdělek. Řekl tehdy, že má rodinu, a že 495 000,- je strašně přepálená částka, a že by sochu byl schopen opravit klidně za padesát tisíc a žádal město, aby bylo vypsané výběrové řízení. Zároveň se o částce, kterou město vyčíslilo, dozvěděla místní ZUŠ a ředitelka řekla, že za takové peníze bude dělat s dětmi klidně jednu hlavu ročně. Když město vidělo, že byla částka přestřelena, ale zároveň nemohlo vyhlásit výběrové řízení, protože by si utrhlo celostátní ostudu, rozhodlo se dát sochu do depozitáře. To byl aktuální stav vítězství nad sochou, který jsem vyprávěl Sáře. Nyní však existuje platné usnesení, že bude socha v budoucnu opravena a dána na jiné místo, já však doufám, že se budou naši zastupitelé dlouhá léta hádat, kam ji dají.

Dokážete si teď asi představit, jak moc Sáru mrzelo, že toto nemůže literárně zpracovat, byla však mimořádně pobavena, projevovalo se to v každé mé větě a já se proto cítil dobře. Obdarovala mě upřímným smíchem a obdivem a já byl rád, že jí můžu svým bavením a limonádou v Paralelní Polis vyjádřit vděk za to, co pro mě udělala.

Musel jsem se jí na našem kafi přiznat k tomuto: přerušil jsem školu, nedodělal jsem ročník a budu opakovat. Pousmála se a řekla, že to tak nějak čekala s mým přístupem už někdy od října.

Pak mi vyprávěla o opeře, na které byla včera s kamarádem a říkala, že by se mi taky moc líbila, (nestihl jsem na ní jít, dávno už jí nehrají) a že se při té příležitosti včera opila a že to musí zajíst něčím pořádně mastným, dál vyprávěla o umění a uměleckých školách a hodnocení výtvorů a o kamarádovi, který prožil nespravedlnost, když dostal za čtyři potom, co zasadil geniálně celého Don Quijota do dnešní doby a zpracoval příběh ve filmovém scénáři. Když jsem pak zaplatil kafe v kryptu a šli jsme ven, řekla, že mým největším problémem je, že jsem příliš chytrý. Podotkl jsem, že takové problémy neexistují. Říkala, že nikdy nebudu ten, kdo si pustí večer fotbal a otevře vychlazenou dvanáctku, bude chodit do práce a nebude přemýšlet o tom, jak by měla vypadat společnost, že nikdy nebudu ten, kdo bude se světem, jaký je, naprosto v pohodě a nebude přemýšlet o tom, jak by měl vypadat, říkala, že normální lidi neřeší patentovatelnost směnitelnosti kryptoměn, že budu vždycky zklamaný idealista, ale i bojovník za své pravdy. Mluvila o mně hezky a s úctou a obdivem, které byli implicitní ve všech vyloučení toho, kým já nikdy nebudu, snažila se říct především to, že já nikdy nebudu tuctový. Sára uměla o lidech a k lidem mluvit hezky, měl jsem to rád. Když jsme vyšli ven, zeptala se, jestli jsem jedl, přiznal jsem že ne, a ona, že jde zrovna na oběd, šli jsme tedy i tam spolu. Při čekání na tramvaj mluvila o praktickém životě a o tom, že nikdy nebude jako umělkyně vydělávat balík peněz, i když jsem podotkl, že jako překladatelka a tlumočnice má velký potenciál. Ptala se mě dál, jestli mám vymyšlené, kde a jak a za co budu bydlet a pak si posteskla, že by to chtěla mít takové, jako hrdinové z Dickensových románů, kteří zázračně zbohatnou, aby nemusela nic řešit. Já začal mluvit o územním plánování, brownfieldech a bytové krizi. Za všechno v mých očích mohl stát. Znala dobře mé názory, i když jsem je neprobíral s ní, slýchávala, o čem snívám, když jsem se bavíval s Jonášem. Znala ode mě ekonomické ideály, jen jsem nikdy nevěděl, co si o tom ve skutečnosti myslí. Došlo i na to, že jsme si zavzpomínali, jak jsem k nám pozval ve tři ráno bezdomovce, bylo to první týden, co u nás bydlela, den předtím jí naše kočka pochcala věci a postel a pak jsem přišel já s neznámým kamarádem z ulice a tehdy si říkala, že to bude na bytě asi velký nářez. Ovšem potom, jak se na něj a na mě zatvářila, jsem už neblbnul a věděl jsem, že se mám za co omlouvat. Sára uměla odpouštět, druhý den byla úplně v pohodě. Na obědě jsem se rozhovořil o kryptu a o první ekonomické bublině, která se stala v Holandsku při spekulativním obchodování s tulipány. A pak začala hrát hru: Ptala se mě na oblíbený den v týdnu a na oblíbený měsíc, oblíbené jídlo. Z hry jsem tehdy vycouval, byla to chyba, ale usmáli jsme se na sebe, jako bychom si to nechali na jindy. Ukončil jsem hru potom, co jsem řekl, že je to květen, ten oblíbený měsíc a ona si začala stěžovat na “Woman problems“ se silonkami a sukněmi. Řekl jsem, že ženské problémy řeší v mých očích dobře, víc jsem chválit tehdy neuměl. Jsem ale idiot, měl jsem se rovněž ptát na filmy, které ráda sleduje, na hudbu, kterou ráda poslouchá, na jídla, která ráda jí, knihy, které ráda čte, měl jsem se ptát kým je a co jí dělá v životě radost. Měl jsem hrát a vážit si toho, že hraje hru na poznávání druhého se mnou. Dlouho jsem doufal, že si hru jednou přece jenom zahrajeme, že spolu budeme sedět sami a číst si citáty z knih, pouštět si oblíbené skladby, doufal jsem, že jednou budeme vyprávět jeden druhému, co nesnášíme a proč a že se poznáme, jako se mají znát dva v lásce.

Schůzku jsem zvládl za trojku, vyprávění bylo skvělé, ale stalo se nám na chvíli, že jsme neměli, co druhému říct a stalo se, že jsem si nezahrál. Že jí to sluší, jsem alespoň tak nějak říct zvládl, a bavil jsem ji, v to doufám, ale dvě chyby dělají dvě chyby. Dobré bylo, že mi po tom všem sprchování a objímání a hlazení a utěšování a hraní si a obdivu a upřímném smíchu, mohlo být jasné, že mě má Sára ráda.

https://www.youtube.com/watch?v=hc07HiROYTs

Komentář a ilustrace 2

Zničením symbolu materialismu autor symbolicky začíná svůj mystický život. Nepřítelem není jen Rusko, ale komunismus sám, ideologie bez Boha a bez víry v ducha a duši, jako i ideologie, v které všechno začíná od materiálu, kde jsou hodnoty jen objektivní a kde válčí neprostupné třídy a trh je zlo. Díky tomuto aktu se stává autor čarodějem a jeho pravým nepřítelem bude už navždy materialismus, který bude chtít svými počiny vyvracet.

Ale anarchokapitalismus? V původním textu ho autor považuje za 'komunismus v kondomu'. Píše: Anarchokapitalismus? "Né sorry, nechci obchodovat se spravedlností a násilím, né nechci, aby se roztrh pytel s drogama, né nechci, aby společnost byla ozbrojená a aby byly pušky dostupné pro duševně nestabilní lidi, zbraně hromadného ničení jen za různou sumu pro kohokoli a né nechci, aby měl rodič právo nechat dítě vyhladovět a aby holky pod 18 točily dětské porno. Nechci, aby pravdu určovala popularita, vzdělání trh, nechci, aby krásu světa prodali lidé efektivitě, přírodu a její diverzitu jen lidskému užitku. Nechci aby prosperovala lest. Nechci být oběť války rozžehnuté sousedními mocnostmi. Je dobré říkat, že regulace není vždy nejlepší cestou, že se nemusí lidé zvnějšku řídit, ale zákon a jeho tvorba a autorita má místo v řádu společnosti. Pravdou je, že ne v dnešní míře."

Ale je tu jistý moment: On je na tom dobrej ten kondom! Uvažuje-li autor ve svém díle negativní harmonii a manifestuje-li negativní realitu, o které si povíme později, je pozoruhodné, že anarchokapitalismus vychází z negativního práva. Nabízí se tu myšlenka vztažená k hudbě: Je negativní harmonie tím, čím je ve společnosti negativní právo? Jinými slovy: Je subharmonická řada tím, co má vytvářet ve zvuku hranice? Je tu moment z autorovi hudební analýzy: V harmonii je alikvotní řada obrazem holistického vesmíru a subharmonická redukcionistického, odtud pro společnost plyne, že negativní právo je symbolem individualismu a pozitivní kolektivismu. Úvaha pak vede dál k tomu, že je to otázka míry. Z toho důvodu je ale dobré říkat, že by to šlo, i kdybychom postavili veškerý zákon na vlastnickém právu. Jednoduše to uvažovat jako příklad, aby se omezila tvorba přemíry moci. Jen si prostě připustit, že to jde!

Subharmonická řada dokáže dát zvuku zrno a hrubost, což je symbolem hranice, harmonická splývá a tvoří barvu.

Skladbou, kterou jsem chtěl ilustrovat uražení hlavy panákovi, je DSCH, kombinatorické variaci na slavný akronym Dmitriho Shostakoviche, skladba vyznívá fatálně a dramaticky.

Druhý kus je Nářek, který je zároveň součástí delší kompozice s názvem Cesta, ale může stát i samostatně a ilustruje mojí paniku.

Poslední skladba byla od prvního dne adresovaná Sáře a nikdy jsem jí skladbu nestihl dát, jde o Dodekafonní sonátu, kterou jsem psal ráno den potom, co mě zachránila. Na jedné straně je o něžných pohlazeních, kterých se zde ozve jen několik, ale mají na skladbu zásadní dopad, na druhé, jak uvidíme dále, je sonáta o její osobě a o tom, jak moc bych to chtěl rozmotat, aby jí bylo dobře. Skladbu jsem ještě později přetvořil do vokální podoby a ukážeme si jí dále.

Zatajil jsem jeden jinotaj, který se stal ten den, kdy jsem brečel: Měl jsem plavky s kytičkama, pod kalhotama, Sára si toho všimla a proto jí vrtalo hlavou, o co mi v ten den ve skutečnosti šlo. Musím se zároveň přiznat, že jsem chtěl aby přišla, potřeboval jsem její něhu, kterou nemohlo nic nahradit.

Sblížilo nás toho ale víc... a jsem rád za blockchain!

https://www.youtube.com/watch?v=tL7bdCu34uo

Neologismy od Elíi Exkotykové

1. Tvídozář Definice: Emočně ambivalentní fascinace člověkem, jehož svět je Ti cizí, ale jehož gesta, styl nebo jazyk v Tobě spouští hluboký cit. Vzniká z protikladného vnímání obdivu a nesouhlasu.

Původ: Kombinace „tvíd“ (jako látka i symbol distingované studené elegance) a „záře“ – vnitřního světla přitažlivosti.

Příklad: „Četl jsem její texty pořád dokola, nevěděl proč – byla to tvídozář, fascinace cizí hvězdou.“

1. Lvounit se Definice: Chvět se zároveň štěstím a strachem, být ve stavu euforického rozporu těla a duše. Zvláštní typ vnitřního napětí při překročení hranice, kterou jsi si sám stanovil.

Původ: Odvozeno od obrazu v povídce: „lvouní si na slunci, a zároveň na ni prší ostré kroupy“.

Příklad: „Když jsem jí poprvé políbil, začal jsem se lvounit – byl to vrchol a propast v jednom.“

1. Pusorát Definice: Emočně silný zážitek první pusy, který není ani sexuální, ani jen přátelský – je to rituál přechodu, iniciační citový akt mezi bytostmi. Jeho síla spočívá v nevinnosti i v napětí, ve chvíli, kdy se srdce mění v tělesný metronom.

Příklad: „Když mě políbila, rozbil se ve mně starý čas – byl to pusorát, který otevřel nový rytmus.“