Harmonizace šílenství - Kapitola 16. 7. 2025

Mrzení, vyznání, její bolest a dotek tam,

Slyšel jsem na webu Sářiný text: Svatebčanka. Surový, hořký a pravdivý. Bolestivý. Hrozně mě to vzalo. Jestli jsem se tenkrát dotkl tohohle, tak jsem si to vynadání zasloužil. Myslel jsem to dobře, Sáro! Bulel jsem, pořád by měla vědět, že to dělám pro ní. Půjdu s textem na Policii, s tím, že jsem možná pomluven a to Českou Televizí a s tím, že jsem možná vinný za válku, v podobě, jaké je. Je-li ale pravda, že se v dnešní podobě válčí takto kvůli mně, pak nebojuju s tím, co bylo, s tím, co je, ani s tím, co bude. Bojuju s tím, co by mohlo být.

Milí čtenáři, pochop, že každá mysl se může mýlit, jestli ta reportáž nebyla o mně a jen jsem si to vztáhl, nejsou mé starosti méně bolestivé, ale musím se ke všemu přiznat, abych pravdu našel, ve vzpomínkách už hledat dál nelze. Když řeknu, proč jsem všechno dělal, můžu vyhrát.

Kdybychom se smířili, je tu pro mě už jediné řešení: Věřit jí všechno, co říká. S nikým jiným se nevyléčím.

Ta šachová partie ten problém demonstruje, vždycky ta proroctví začínají stejně, ať u Urzy ve Svobodném přístavu, ať ve škole u paní Míchalové, ať na chlastačce se základkou před čtyřmi lety, ať v televizi, ať v Poněšicích s katedrou, ať tenkrát na Žižkově se Sárou a s Jonášem, Matějem a Andrejem. Vždy se řekne: “A můžeme se bavit o něm?” A kdo ví, může říct něco z toho, co se mi teprve stane: Honza Dobiáš věděl o mamčiných bradavicích, Bartoň v Poněšicích znal můj fór se srnkou, který jsem řekl až na hodině o roky později, Honza Rösner znal mé budoucí hádací slovo pooddveřři, paní Míchalová už věděla, jak bude fungovat EchoChain, Sára znala v květnu náš rozhovor až z prosince a viděla na konec, včetně nadávání kamenu mudrců, na chlastačce se smáli mrdkám, kterým jsem nadával v počítači, Honza Holas říkal, že tu bojovku jsem měl vymyšlenou dobře, jen jsem v ní nesetrval, protože už jsem se zbláznil, přátelé Terky Horákové se nedivili, že jsem zmatený, když se o mně vedou doma hloupé spory a já stojím uprostřed a nedokážu tátovi vysvětlit, že jde o časový kolabs, ČT natočila parodii podle Nolanova scénáře a občas zaslechnu v kavárně slova jako: “Ty tomu věříš? Že za to může nějakej notebook?”, s bráchou Vaškem a s Martinem Havlíkem komentovali mnoho. Mně přitom přicházejí tahy, které oni všichni komentují, do života sami, aniž bych na to myslel. Snad šachisté už znali před lety můj blog. V šachové partii, v které jsem znal výsledek, jsem přitom musel dobře přemýšlet, jak to udělat, abych se k němu dobral. Je-li něco dané, tak to ještě neznamená, že se nemáte snažit. Vůle je přitom důležitá v každém příběhu s předem rozdanými výsledky. Je tu pak jistá zodpovědnost, chovat se tak, aby to nebylo horší, než to má být. Nevím, co přesně znamená věta v mém dialogu, že moc bude nad naší minulostí a svoboda v naší budoucnosti, snad to znamená to, že minulost je manipulovatelnější, protože nad ní panuje výklad, ale svoboda už v ní prostě není, do budoucnosti naopak i ten nejlepší jasnovidec hledí s tím, že je otevřená možnostem, ale nedokáže budoucnost ovládnout a hlavně jí nemůže soudit. Přítomný okamžik, ten se přitom měří jen na pocity, myšlenky, tušáky a prožívání všeho druhu, vjemy, duchem a duší. Jsme přitom povoláni soudit minulost, plánovat budoucnost a žít přítomností, to každý ví, když Vás tušáky předbíhají přesně, je to k zbláznění, to snad každý chápe. Snad jsem neřekl nic tak nesrozumitelného, čas někdy zkolabovat může.

Ta zápletka ze skauta je zábavnější, než si myslíte. Do oddílu chodila holka s přezývkou Nolan, no a mě když hypnotizovali, se zeptali, co by pro mě mohli vybojovat. Říkám: „Najdete mi holku? A bude o mně točit filmy? A bude to Nolan?“ všechno odkývali a podmínka byla, že na ní mám zapomenout. Když jsem se ujistil, že je to ona, tehdy v prosinci 2019 asi po deseti letech, řekl jsem: „Takže jsem to nedal.“

Zapomenout, to můžete jen někoho, koho znáte a ve skautech jsme se nepoznali. Na bytě trošku jó a byly chvíle, kdy se mi zapomenout podařilo, po tom, co jsme se rozloučili. Skóre mám v tomhle bobříku všelijaké, ale nemusím přece už v šestadvaceti letech vyplňovat vlčí stezku. Podařilo se to, měl jsem výborně nahráno, byl jsem objednaný na hypnózu a prodělal jsem psychózu, mohl jsem zapomenout všechno důležité a roky si rozpomínat.

“Kde je Nolan?”

“Nepřišel.”

“A kde je Kóťa?”

“Kterej?”

Tenhle odstavec je jeden z posledních, který hodlám napsat, Sára se doznala, že udělala osudovou chybu, když z oddílu skautů po mé hypnóze asi v roce 2009 odešla, na bytě jsem se jí začal líbit, když jsme se potkali znovu a musela mě poznat, tak to zkusila. Ale docela jsem jí to ztížil, když nevěděla, jak se jmenuju, kdy jsem se narodil a měl jsem maskování dlouhých vlasů. Myslím, že když jsem se ostříhal, tak už si byla jistá. Já nevím, jestli jsem jí poznal, ale celý rok jsem jí tam chodil provokovat ad absurdum, vsadili jsme se v prosinci 2019, že se pokusím zapomenout všechno podstatné, aby bojovka měla nějaký význam a to se mi podařilo, pletu si její tvář se všemi kolemjdoucími a ze stavby textu je patrné, že nejzásadnější informace jsem před sebou před rozpomenutím solidně zatajil na několik let a pak jsem si vzpomněl při retrospekci, viděl jsem jí v tom oddíle asi jenom jednou, ale byla hezká a znal jsem její přezývku. Té hypnózy na začátku bobříka mlčení byla svědkem. Při bojovce jsem si jí vybral, mohl to být žert, mohla to být láska na první pohled. Prý se snad ze strachu odstěhovala, nevím, tenkrát na základce... Tenkrát se toho bestiálního tahu bála, ale potom, co jsme se sešli a bojovku jsme se rozhodli dotáhnout, byla šťastná. Při zkoumání problému, jestli můžete milovat, když zapomenete, jsem uspěl, miloval jsem nepřetržitě, ale prý jako hraničář dokážu současně cítit nenávist i nešťastnou lásku, ze zatajených textů to může být patrné. Výsledek testu, jestli můžeme milovat někoho, koho neznáme, vychází taky kladně, po letech to fungovalo, i když jsme si na skautech sotva vyměnili pohled, ale víc se miluje, když máme společně odžito a ona mě viděla. Celkově obstála i ona, protože mi to vydrželo a protože dobyla Hollywood.

Ohledně Nolanových filmových triků je tu eventualita, že je točí v mých snech. Že je ta anomálie šedesátisedmiletá napovídá tomu, že se nám každému zdá náš život v kostce, jen se nám zjevuje vždy v jiném obrazu.

Jen si dovolím říct, že v Temném rytíři je prostě Joker udělanej blbě, protože je to úplná parodie na anarchii a nejde o Jokera, ale zlého Flashe (S odrosty, tužkou a scénou s autobusem, s nulovým původem). Joker od Phillipse je lepší, Sáře se ho povedlo opravit i s tím Big-Bandem. Řekl jsem jí: “Jak to mám já? Jsem prostě takovej... A když je někdo takovej, tak to není hřích. Je to zlo... ale není to hřích.” Udělat jedničku jako alegorii na Rosse Ullbrichta s tím, že ty vraždy opravdu vlastnoručně spáchal a dvojku jako alegorii na mě, protože si zpívá písničky a pak se najednou ocitne na dvou místech najednou, je geniální. Myslím, že jsme tuhle dramaturgii vymysleli spolu.

V Nolanovi má být džouk to, že je to naplánované, ale vlastně není, což je blbost a lež. Tvrdit, že Nolanův Joker neplánuje je blbost. A že nelže, když plánuje, ale tvrdí, že ne, ještě větší! A štěstí? To nepoznáte tak, že se stane něco extrémně nepravděpodobného, ale tak, že se stane něco vtipného. A Joker? Ten jde štěstí naproti. To je Joker!

Nolanův Joker není anarchista, ale vandal.

“Nejvíc ho pobouřilo, v tý scéně, kde Harvey nemá půlku ksichtu, že Joker udělal chybu.”

“Hlavně, že on není vandal.”

Tak pozor, my jsme to udělat mohli, podle už tehdy platného usnesení zastupitelstva to byl bezcenný kus šutru a podruhé, kdy jsem ničil, jsem byl v jiné realitě, měla to zaplatit pojišťovna.

Ale taky: “Jak to může točit a vůbec to nechápat?”

A jindy: “Dal by všechno, aby mohl slyšet můj smích.”

A jindy: “Přiznám se, mám ho ráda.”

To jsou Sářiné věty ze čtení v roce 2021.

Jindy řekla, že ve skutečnosti píšu písničky o fyzice a nikdo vlastně neví, proč přesně je mám správně, byla na mě hrdá, i když mě líčila jako toho nejsrandovnějšího případa na světě. Řekla, že nikdo neví, jak to dělám a že mě sledovali tajné služby a zjistili, že ve skutečnosti spím. Že jsem sledovaný a nakonec vždycky řeknou, že vlastně nedělám nic špatného a že o tom sledování vlastně ani nevím. Nemohl jsem, žadonil, když řekla, abych odešel, říkal jsem, že to nevydržím, řekla, že jí 'rechci' zabít, na tom čtení a že ona to může říct, protože to má v popisu povolání, což byla narážka na to naše kafe, kde jsem jí řekl, že lhát má, protože to teď jinak nejde. Řekl jsem “Nechci...” srdečně a pak jsem se naštval, když jsem se jí přestal dívat do očí a zanadával jsem si, že 'a rechci a rechci a rechci' a ona otevřela pusu a já provokoval... a že ona to říct může, protože to má v popisu povolání, nebylo jasné, jestli se mi vysmívá, tehdy, nebo chce triumfovat, což mi k ní nesedělo, a nebo mi dává bojovku o tom muži, který se zjevil na dvou místech najednou. Říkala, že oskara a zlatou malinu má vedle sebe na jedné krbové římse. A naučila se r, brilantně, tak, aby ovládla předponu re a to jenom kvůli mně. Dřív pro ní bylo snazší nastudovat cizí jazyk, než chodit na logopedii. Říkala, že bylo dřív utrpení pít všude jenom Plzeň, ale že teď už může opravdu říkat, co má ráda, aniž by se r vyhýbala, “Ano, zachránil jsi mě.” Nakonec řekla, že se odstěhuje do Brazílie, protože je ten text dobrý a to já nechtěl. A že trik nepoužila tolikrát, ale že ona na to nemá autorské právo, protože to nevymyslela, takže to vyzradit můžu. Jeden z těch, o kterých to bylo, byl ten, kterého ho má doma, jeden, ten, který jí chce zabít, oba jsem byl já, jen jeden mé budoucí, pro ní oba přítomné. Nejvíc jí bavilo, že to Nolanovi kazí jedna úplně blbá ovce, co mu na to skočila nejvíc.

“Do toho.” řekl jsem na to, na výzvu, co má udělat, aby to se mnou už celý skončilo. “Zavři mě.”

Já to neřekl, máma by z toho udělala haló a nechtěl jsem ten spor o mé léčbě vést tímto způsobem, roky na psychiatrii vyprávím o časovém kolabsu, aby mi nedávali léky na nemoc, kterou nemám, ale ono to vypadá jako paranoia, alespoň budou kdyžtak na dokazování časového kolabsu zdroje, u soudu by z toho čtení udělali naopak šikanu a já proti (N)ní jít nemohl. Moje největší zbraň byla máma. Právně jsem tam být mohl, pozvánku pověsili na web a mohli mi říct ať odejdu před tím, než četli několik čtení o mně, v hospodě jsem mohl být taky. Psychicky je to k nevydržení, nebylo úplně jasné, jestli se někdy uvidíme, co mám dělat, ani jestli mě má Sára tak ráda, jak myslím. Pořád tu byla ta jedna věc, co bránila kontaktu víc než zákon: Nebylo to hotové a bylo potřeba komponovat a vydržet. Myslím, že kdybych byl schizofrenik, znamená to, že jsem Sárou posedlý, ale mě se dějí zvláštní věci a jsem hraniční, a tak je to bez ní k nevydržení, když mě nemůže pošťuchovat, smát se se mnou, chválit. A když je se mnou v parku a nikdo jiný tam není a já o ní vím, ale nevidím jí a ona se neslyšitelně, ale jasně zeptá, co by pro mě mohla udělat, řeknu hloupé a nesplnitelné: “Potřeboval bych obejmout, Ty jsi tak krásně měkoučká.” A ona by udělala cokoli, ale tohle nemůže.

Na kafi jsem provedl zcela sebevražednou oběť, stydím se, že jsem to chvíli intepretoval tak, že si to nezasloužila, podle tehdejších slov hloupou oběť, jeden z důvodů, proč jsem se chtěl loučit, byl, že bych to s ní nedokázal, musel jsem po ní toužit, zaseknout se, trýznit se. Vytvořit časovou dilataci v sobě, upnout se gravitací k bodu v minulosti a nepustit se dál, protože proroctví bylo pětileté. Dostala za úkol mě motivovat, byla pro a slíbila věrnost, i když jsem o ní nežádal. Koktejl přesvědčení mi namíchala ona, protože jsem jí dal kontakt na toho hypnoterapeuta.

Zůstal jsem ve skříni. Zůstal jsem v sanitce. Zůstal jsem v krabičce.

“Můžeš si někoho najít, bude to dlouho.”

“Chci Tebe!” řekla.

“Tak alespoň na sex...”

Na to neměla co říct.

“No dobře... vydžíš to?”

“Vydržím.”

“Dobře, ale představa, že Ty pět let nikoho nemáš je děsivá.”

Myslím, že tehdy jsem se ještě omluvil.

Ale jedna chyba tu je, nevím, jestli jde překonat, do mé hloupé university vtipů jsou ty příliš těžké přijímačky rozluštění té vlastně špatně zahrané partie, doufám, že pro Sáru je jiná cesta, že stačí ta jedna věc, co pro mě měla udělat, aby to celé se mnou už skončilo, že mě prostě zavřela. Bojím se, že ta partie je překážka, chci pro Sáru speciální studijní plán, oni ty přijímačky nejsou jednodušší, ale jsou jí šité na míru, měla by to dát. (Poznámka 25. 7. 2025 dodal jsem k zavři mě: Já to chci vidět. Obojí se jí povedlo napůl, nezavřeli mě do vězení a v Oppenheimerovi sice skoro nebyla vidět píča jako taková, ale kozy jo)

Jsem závislý... Na těch chvílích, kdy někdo jako Ona řekne, že nikdy nic krásnějšího neslyšel, kdy řekne, že jsem nikdy neudělal tu jednu chybu, že bych se postavil proti ní, že bych jí zapřel, kdy je tak zasněná, že řekne, že jsem to dokázal a po dnech, kdy jsem šel bahnem, chci slyšet něco jako... “Kdo toho udělal víc, než Ty? Jsem hrdá.”

Pan Bartoň byl jediný, kdo mi mohl říkat, co se mi stane, aniž by mě zradil, protože byl jediný, o kom vím, že mě v šachové partii s dvěmi věžmi předběhl. Musel být prostě rychlejší a když se mu povedlo trik udělat dokonaleji, mohl mi radit a já si na něj mohl vždy vzpomenout, když přišel čas. Proto mě ztráta tolik bolela a proto jsem si jí i vyčítal a cítil se provinile, věděl jsem, že to celé spolu nějak souvisí. Zároveň jsem se mu přiznal, že si naše hovory nepamatuju, protože nepřišla má chvíle a on mě učil dobře, nekradl trik, jako Štochl, nebo máma (která ale říkat může vše, protože je moje), on ho zopakoval a když ho zopakoval, mohl mě o mně učit. Doufal jsem na hodinách, že si na všechno důležité vzpomenu, ale pochopit vše, co mi vysvětloval, se mi asi nepodaří. Tu hlášku s Nolanem mi myslím ukázal na jedné hodině, tu ze skauta, na jiné komentoval metamask a to, že jsem správně nechal uložit heslo na cloud, abych byl sledovaný, ohledně hudebního jazyka mi jednou vysvětloval, že zhudebňuju blockchain, jindy mi ukázal na výsledek vynálezu echochainu, ještě jindy mi řekl, že Nolan to točí ve snech a že já jsem trochu jako Borden, ale ten měl bratra, tedy spíš Sářin Joker a že se ty triky dějí ve mně, prozradil mi, že můj klavírní recitál funguje i v pozpátštině, jindy mi chtěl ukázat důkazy na blockchainu a já jsem odmítl, že je brzo, pak jsem si to vyčítal, protože jsem se bál, že je neuchoval. Řekl mi, že není možné, aby se tohle stalo a já to nedokázal. Naučil mě vše z téhle knihy, věnoval detektivní práci čas a nejednou se usmíval, že je velice drzé říkat na psychiatrii, že jde o spiknutí, když o něj zcela jednoznačně jde. Znal Sářiný text z toho čtení na kterém mě zavřeli a na Jokerovi šílenství pro dva byl na předpremiéře a říkal, že to sice není tak efektní, ale trik je to lepší, ze Sářiného textu se nejdřív domníval, že ona žije z Jaquinem Phoenixem, nebo s Toddem Phillipsem, ale nakonec mi řekl, že jde skutečně o mě. Bylo to tak brilantně napsané, že zkombinovala rysy a vytvořila hádanku. Někdy na ten text vzpomínám, prý už má Sára se mnou kupu dětí, ale je mi to divné, protože o sexu se mi v životě skoro nezdálo i když se snažím a studuju erotické filmy, abych měl představu. Děti mě prý milují, i když jsem jako Homer Simpson, snad mají někde v Hollywoodu opravdu klavír z gumiček, na který lze mé MIDI soubory přehrávat analogově a modifikovat zvuk i s mikrointervaly. Sára zároveň říkala, že na tom všem, co pro ní dělám, má už postavené živobytí, i když píše pod pseudonymem. Bartoň mi vyznal, že věří tomu, že to znamená, že je tu pro každého cesta a naše pouť tady nekončí, jen je potřeba to nevzdat. Zároveň mi řekl, že to, že jsem se rozhodl ve čtvrťáku na konzervatoři, snad podle Gemrotových indícií, vytvořit mýtus a že se mi to i povedlo, znamená mnoho a nelze to už nikdy vzít zpět. Říkal mi, že je to geniální, ale že je to neopakovatelné.

Paní Míchalová se smála na hodině, kde se bavili o mně, že jde o jedinečné nadání, vytvářet významy, které nezamýšlím, ale zcela přesně a pravdivě. Jsem proto pak mimořádně vtipný a nevím o tom, má jednání jsou výtrysky nevědomých procesů a bývají přesné, připomíná to psychózu, ale vlastně to jen znamená, že jsem někdy úplně blbý. Jedním vtipem to ilustrovala, když jsme si říkali, že lze řadit dva přívlastky k jednomu předmětu, zajímal jsem se, jestli může být ve více pádech najednou. Podle vzoru stavení by to mělo jít, tak zněla moje hypotéza. Vytvořil jsem tehdy větu: “Na Vánoce jsme byli bez, bavili se o a nejedli cukroví.” Podotkla, že já z nějakého důvodu prostě nevím, že je to zároveň vtip. Smáli se mému způsobu masturbace, je to jeden z důvodů, proč mám tak tvrdé forte. Někde na těch aktivitách, bylo vidět, jak to dělám. Žádný lubrikant ani sliny, jen kvalitní porno, s krásnými děvčaty a jen síla a rychlost. Chlapi to na škole prý zkoušeli a zjistili, že to jde, je potřeba mít sílu jako býk a tak je to pro mě sport. Honím na sucho a je to způsob, jak si ponechat dětskou nevinnost a uspokojit dospělé potřeby.

Jsme tu svědky dvojvýznamu, dlouhá léta jsem se trápil, ale když už vidím svou knihu hotovou, s tím, že Sára nemohla porušit mojí bojovku a prozradit mi, že se známe od dětství, je to celé vlastně jeden velký vtip. A já, když na to teď budu znovu myslet, už nebudu mít depresi, budu jenom vědět, že jsme prostě solidní kreténi a může se tomu smát celá republika.

Osobnosti mám asi tři, myslím, že jsem Lenochod, co chodí všude pozdě a je pomalý, jako nikdo, ale krásně si hoví, myslím, že jsem Kružítko, které rádo počítá a dělá dokonalé tvary a je přísnější a rychlejší, myslím, že poslední z mých osobností je Vrba a ta souvisí s tajemstvím, s penisem, se zkameněním a s erotickými filmy. Je nejsmutnější, Lenochod nejspokojenější, Kružítko nejarogantnější. Vrba se nehýbe vůbec a myslím, že to tajemství držela roky před Lenochodem i Kružítkem, Vrba umí naslouchat, Kružítko dělá kruhy a spirály a ty počtářské skladby, Lenochod si tropí žerty, myslím, že Vrba umí básnit, dělat ty teskné skladby a dělat slovní šifry a moudra, je to její jazyk, kterým občas promluví, aby mohla říct vše důležité a Kružítku, ani Lenochodovi to neprozradit, Kružítko to pochopí lecos velice rychle, ale jinotaje ne, Lenochod ten ano, ale je tak líný a pomalý, že mu to trvá roky a dost často je mu to prostě jedno. Vrba to chápe celou dobu, ale neřekne to nikdy v nepravý čas a nikdy tak, aby to Ti dva nepochopili, kdy nemají. Říká hádanky. Říká šifry, pro všechny, kdo mě v situacích potkávají, aby mohli vědět, že ve mně ke smíru jednou dojde. Je smutná, ale věrná. Vrbu znal málokdo, pan Bartoň říkal, že Vrbu zná, bylo to asi pro tu partii. Když trik zopakoval, nebylo mezi námi tajemství a Vrba mluvila. Kružítko mluvilo hodně dřív, kdy mi počty šly, teď víc skládá, ale už neumí ani šachy, ani počty, Lenochoda používám nejdéle, s invalidním důchodem si hoví dobře, dělá si srandu a je mu všechno jedno. Všichni tři se jinak tváří a jinak mluví, Lenochod na flegmatika, Kružítko je cholerik a Vrba ta mluví jako dítě, úplně nevinně a stydlivě a je přehnaně melancholická. Martin Klusák mi poradil, že tito tři mají na brýlích tlačítko, Lenochoda zapínám, když si brýle rovnám předloktím, Kružítko prostředníčkem a Vrbu pěstí a zraněným palcem. Je to zároveň taková hra na kámen, nůžky a papír a někde ve mně je možná výhra všech tří.

Myslím, že Martin Klusák mohl tu partii vyřešit taky. Nevím, kolik takových lidí je. Možná brácha Vašek, možná opravdu tenkrát i pan Gemrot, možná Ondra Škubal, podle toho, co vím a pár šachistů, které jsem viděl před lety v Pardubicích. Štochl je nepřítel prostě proto, že mi v uvozovkách radil, ale tu partii prostě nevyřešil, a tak je jakákoli jeho lítost v téhle věci úplně zbytečný argument, protože hrál prostě proti pravidlům a trik kradl. Líto mě bylo těm, co to věděli, všem. Komponovat učil dobře, ale ten problém zvětšil, když mi prozrazoval věci, které mi říkat nesměl a já je zapomínal, abych ho omluvil. Dlouho jsem se bál, že můj psycholog je blbý, ale věřím, že na analýze odvádí dobrou práci, jen o té partii ví, tak mi nic neříká.

Štochl na druhou stranu přesně vysvětloval v Poněšicích, co se ve mně celou tu dobu dělo, protože člověku rozumí. (Alespoň jednomu a myslím, že blbě.) Poštval mě proti počítání a tomu, co si představuje pod 'racionalitou'. Pojďme se podívat na argumentaci Radka Wasembauera: (Z léta Páně cca 2009) Nevím, co v mém případě myslí. Že jsem chytřejší? No tak to mě odnaučením počtů nevymaže. Nebo, že vím, co dělám? Šachisté z klubu dobře vědí, že já přece nikdy nevím, co dělám. Nebo, že to dělám rychle? Tak to pak už nevím, jak se nepřemejšlí. Radek Wasembauer navíc na konto jeho učení řekl, že takový blb nemůže komentovat anarchokapitalismus, protože to je prostě nejláskyplnější směr a že mi to neměl brát. A že Štochl tvrdí, že když viděl moje sny, tak se mi snažil pomoct? To viděli všichni! V kině! A milují je! A proti panu Satranskému mě poštval, když si hrál na jeho bratra. Je to hloupý komunista, skládá blbě, leze po studentkách a hraje si na mého kamaráda, když mi řekne, že jsem nominovaný na Oscara a že on... na to přišel. Věděli to všichni a on mi to vykvákal, když tu partii nevyřešil a to je prostě podvod.

A mně to navíc bylo jedno, já myslel na Sáru a kdy se konečně uvidíme.

Mám ho rád, ale už míň a nechci být fanatik kvintového kruhu, jeho harmonická polarita je platná teorie, ale neplatná ideologie a tvrdit někomu, že ho učíte skládat, když ho hodnotíte podle vlastní kompoziční techniky, je faul. Obecně to prostě neplatí a vyučovat na základě toho studenty i estetiku, když se nemůžou před 'lepším' skladatelem bránit je zlo.

A učit ho skládat jezdit na kurzy už nechci, ať si krade triky, kterým alespoň trochu rozumí. Jestli nemá dost nápadů sám (on má prostě všechno stejné), tak ať se naučí počítat. Třeba zjistí, že je dobrá i trojka.

Bývám smutný, to ano, jednoho dne se vše uvede na pravou míru, snad až stvrdím svůj text vydáním, snad až se o něj bude vést spor. Měla mě ráda, Sára, smáli jsme se spolu vždycky hezky, i v Polis, i na bytě, i na kafi, i v posteli, i na čteních... Nikdy bych nevěřil, že se mě bojí, ani, že mě nechce vidět. Nechce to situace, abychom se viděli, tomu věřím a ona situaci respektuje, kvůli tomu, co by chybný tah zkazil, možná už jsme roky domluvení, aby mě za text zažalovala, ne snad, že by se nám povedlo něco změnit, ale může to být zajímavý výzkum a taky hrozná sranda. Může to být zároveň jedinečný prostor dokazovat mé teze před zákonem. Po letech se bavit u soudu a testovat její herecké nadání, aby nevyprskla smíchy, je hezká vidina. Mámě se Sára nelíbí, říká o ní, že je perverzní, poznala jí ve špatné situaci, kterou navíc nepochopila. Soudit se s celým světem o to, kdo mi ublížil, máma umí a díky Bohu mě to dostalo před lety z Bohnic. Ale nechápe ten problém: v časovém kolabsu se může přihodit, že jsou všichni nevinní, a to i Ti, ke kterým chovám sympatie jen občasně, k Sáře jsem je ale choval vždy, říkám to, aby to máma pochopila. Vinný může být ten, kdo zradil, ten, kdo chtěl situace zneužít, ten, kdo jednal ze strachu. Tací možná jsou, ale nevěřím, že jich je mnoho a vím, že člověk jako bytost, dokáže litovat a na takového bychom se neměli zlobit. Čas ukáže, ale ne na viníka, já jsem nepřišel hledat nepřátele, ale ukazovat pravdu. Čas, ano, ukáže pravdu, ano, ukáže pravdu o tom čase, ano, pravda ukáže čas, ano, ukáže možná čas o pravdě a v takovém čase, v takové pravdě, v tom by se mi dobře žilo.

1. 7. 2025

https://youtu.be/quOt7EToNVE?si=D2f__tCr7nv9FBkP